 |
|
|
dnes je 9. prosince 2018 Nová síň pod Vysokou bránou 13. prosince 2018 – 27. ledna 2019 vernisáž 13. prosince 2018 v 16.00 h Martin Velíšek Holky       Koncept Holky Martina Velíška představuje pohled na svět kolem nás s vědomím jeho nedokonalosti, respektive krásy, kterou tato nedokonalost generuje. Krásy skutečné, nikoliv nedosažitelného ideálu. Ideál či erotika totiž neleží ve středu autorova zájmu. Proto modelkami nejsou „modelky“, ale reálné postavy – s modřinami na těle, špinavými dlaněmi, pihami, brýlemi či opálenými plavkami anebo pro změnu poněkud plnoštíhlé a s bruslemi na nohou. Autor nás přivádí do světa více či méně svlečených ženských aktů. Nahota na obrazech není samoúčelná, ale určuje ji děj. Nad nahotou tak stojí osobní příběh každé z dívek, potažmo každého obrazu či kresby. Akty Josef Šafařík napsal kdysi esej, který se jmenuje „Rubato“; je to úvaha o tom, podle čeho se pozná život, a Šafařík říká, že právě podle rubatového rytmu. Srdce je živé, pokud tepe s drobnými odchylkami od pravidelného rytmu, a právě proto působí naprosto pravidelný rytmus stroje zcela nepřirozeným a neživým dojmem do té míry, že jeho zvuk snad už ani nevnímáme jako rytmus. Znám Martina Velíška a jeho obrazy dlouho a takto nějak jsem si vždycky vysvětloval jeho tvorbu. Koriguje příliš dokonalé, ale ne proto, aby opravoval či napravoval anebo snad dokonce mařil, nýbrž proto, aby dokonalému vracel život. Hledá znaky života tam, kde bychom je nehledali, protože jsme až příliš uhranuti mechanickým perfekcionismem a ideami, hledá znaky života v „nedokonalostech“. A když nejsou na první pohled patrné, objevuje je. Jako by nám všem přitom kladl otázku, na které nevyhnutelně ztroskotáme: je život dokonalý, anebo je nedokonalý? Kdyby bylo tělo dokonalé, nebylo by to tělo, ale stroj. Jenže tělo žije, zatímco stroj nikoli; sebemenší chyba stroj bezpečně zlikviduje, zatímco život žije z toho, že nedokonalosti, trhliny či nepevnosti jsou materiálem jeho tvořivosti. O tom, co je strojovým nebo geometrickým způsobem perfektní, se totiž ani nedá říci, je-li mrtvé či živé; takto můžeme mluvit jen o tom, co se narodilo, žije, a protože žije, je ohroženo zmarem. To by ale bylo zbytečně patetické a tomu se Martin Velíšek vyhýbá, postačí mu drobný kaz, modřina, nepatrné vychýlení z pravidelnosti. Lidský svět je často možná až příliš lidský, avšak boule, jizvy a modřiny jako by nám připomínaly, že nejgeniálnější schopnost člověka je umění padat a zase se zvednout, zakopnout a zase získat rovnováhu. Je složité to ukázat, ale Martin Velíšek má jednoduché řešení: nachází křehkost, naznačuje zranitelnost, to vše však v intimitě maximální blízkosti, která nikdy nepřestane být dálkou. To proto, že jeho obrazy jsou rovnomocninou pohlazení. Miroslav Petříček Bruslařky Slovníková definice říká, že brusle jsou pomůckou, umožňující svému nositeli klouzavý pohyb po různorodém povrchu. Nejčastěji po ledu. Neříká však nic o příbězích, které takový druh pohybu nutně generuje. Ty nenajdeme ve slovníku, ale můžeme je najít na zamrzlém rybníce. Anebo ještě lépe – na kresbách. Kreslíř se totiž řídí jinými pravidly nežli bruslař. A jeho příběhy s bruslemi tak mají téměř neomezené možnosti. Tak předně může nechat bruslit výhradně ženy. A to bez šatů, zato v kulichu… A pak si vůbec nemusí lámat hlavu s tím, zda ten který příběh není tak trochu „bruslením na tenkém ledu“ – tedy absurdním popřením bruslení samotného. Defilé plnoštíhlých žen v bílých lakovaných bruslích dává standardní situace klidně k ledu. Ještě je tu ale jedna rovina příběhu, a to jistý vztah bruslařek k lyžařům. I oni se pohybují klouzavým pohybem za pomoci speciálních pomůcek. I oni mohou být v kreslířově fantazii nazí. Kreslené příběhy bruslařek i lyžařů legitimizují bílý papír. Ba co víc, povyšují jej na prostor. Tmavou linku tužky pak povyšují na děj. Je v tom mnoho úsporného a podstatného zároveň. Ostatně podobným způsobem hovoří zima, mimo jiné skrze sníh a led... Nejstarší brusle byly vyrobené ze zvířecích kostí a jsou staré pět tisíc let. Lyže si s nimi, pokud jde o stáří, příliš nezadají. Dlouho byli bruslaři vyzbrojeni jednou či dvěma holemi pro odrážení i udržení stability. Připomíná vám to lyžaře? Záleží jen na úhlu pohledu, zda budeme považovat bruslaře za předchůdce lyžařů či naopak. Nicméně pro pestrost světa a radost ze života je důležité, že existuje obojí. Cyklus kreseb Bruslařky Martina Velíška (*1968) je výtvarným dialogem s cyklem kreseb Lyžaři Martina Velíška (*1963). Martin Velíšek Nová síň pod Vysokou bránou 9. prosince 2018 ve 14.00 h Derniéra a prohlídka výstavy Pavel Rajdl – Zastavení Výstavní síň na radnici 22. listopadu–16. prosince 2018 vernisáž 22. listopadu 2018 v 16.00 h AMFORA 53. členská výstava fotoklubu  Nová síň pod Vysokou bránou 25. října – 9. prosince 2018 vernisáž 25. října 2018 v 16.00 h Pavel Rajdl – Zastavení obrazy/kresby/keramika       Výstavních síních Rabasovy galerie ve Vysoké 232 11. října 2018 – 13. ledna 2019 vernisáž 11. října 2018 v 16 hodin Kde domov můj SČUG Hollar k stému výročí republiky  Mikoláš Axmann, Karel Beneš, Daniela Benešová, Libor Beránek, Tomáš Bím, Jana Budíková, Lenka Falušiová, Petr Fiala, Patrik Hábl, Eduard Halberštát, František Hodonský, Xénia Hoffmeisterová, Pavel Hora, Zbyněk Hraba, Tomáš Hřivnáč, Said Ismail, Zbyněk Janáček, Jarmila Janůjová, Robin Kaloč, Jan Kavan, Markéta Králová, Ivo Křen, Alena Laufrová, Martin Manojlín, Vlasta Matoušová, Ondřej Michálek, Jiří Mikeska, Eduard Milka, Lubomír Netušil, Eduard Ovčáček, Berenika Ovčáčková, Pavel Piekar, Miloslav Polcar, Emanuel Ranný, Lucie Raškovová, Jaroslava Severová, Pavel Sivko, Miloš Sláma, Jan Šafránek, M. M. Šechtlová, Petr Štěpán, Lenka Štěpaníková, Eva Vápenková, Martin Velíšek, Lenka Vilhelmová, Eva Vlasáková, Lenka Vojtová, Fanis Ainacidis (host) Cílem výstavního projektu „Kde domov můj“ je získat pohled na fenomén domova, jak jej chápou a ztvárňují ve své tvorbě současní umělci, grafi ci, členové SČUG Hollar, kteří v roce 2017 oslavili 100 let od založení svého sdružení reprezentační výstavou grafi cké tvorby ve výstavních sálech pražského Obecního domu. Zakládající členové sdružení před 101 lety jistě (stejně jako my) netušili, jaké změny je po vzniku založení Československa v roce 1918 čekají – v naší zemi, v Evropě i ve světě, jaké politické systémy je budou formovat, jak budou muset své místo domova znovu určovat a znovu si uvědomovat, kam patří a čeho jsou součástí. Sté výročí vzniku Československa se téměř kryje se vznikem SČUG Hollar, které si dokázalo udržet po dobu svého trvání tradici. A rovněž dokázalo dále rozvíjet a reinterpretovat umělecké grafické postupy odpovídající současnému myšlení a technologickým postupům. Na výstavě jsou zastoupeny práce autorů několika generací. Jsou zde k vidění různé současné technologické podoby tištěného obrazu a myšlenkové úvahy o tématu, od nejmladších členů Hollaru až po nejstarší. Vystavené práce jsou odpovědí na výzvu. A jsou jejich reflexí na téma fenoménu domova. Miloslav Polcar, kurátor výstavy |
