RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK2398
Recenze: František Hodonský – Výběr z díla 1949–1999
RODINA PŘIVEZLA ÚŽASNOU VÝSTAVU IN MEMORIAM
Marek Bradáč

  RAKOVNÍK. Pozoruhodné krajiny Františka Hodonského v těchto dnech hostí ve svých hlavních síních ve Vysoké ulici Rabasova galerie. Jejich poutavost a malířský kumšt z nich nemizí ani po malířově smrti.
  Jméno František Hodonský není pravidelným návštěvníkům Rabasovy galerie neznámé. Před dvěma roky zde totiž vystavoval Plovoucí smaragdy (žádné kameny, nýbrž takto poeticky nazvaný výběr z díla) syn pana Hodonského, nesoucí stejné křestní jméno. Ten nechyběl ani na čtvrteční vernisáži; ovšem pan otec, jehož díla nyní síně zaplnily, však ano. Před třemi lety bohužel navždy opustil tento svět. Velikou péčí rodiny však jeho díla stále žijí výstavním životem.
  To je jen dobře. Jak vzpomíná v katalogu výstavy Ilona Tunklová, František procházel svou uměleckou cestou bez vlivu velkých výtvarných center, s tichou zarputilostí a neokázalostí. Ačkoli RG má tu čest prezentovat spíše výsek z poslední tvorby, právě ona cesta, onen vývoj, je u Hodonského velmi podstatný.
  Již od počátků viditelně vkládal do svých krajin celou svou osobnost; citlivě a vnímavě reagoval na děje v přírodě jaksi samočinně probíhající a nechával se jimi okouzlovat. Postupem času se čím dál více oprošťoval od popisnosti a pokorného zachycování reálné předlohy a nechal se ještě více unášet vlnami emocí. Tvarově se zjednodušil, barevnému vyjádření přidal na expresivitě. Zbyla v podstatě pouze jen idea a poselství věci.
  I malířova technika doznala změn. Olejů ubývalo, neb František se stále raději chápal pastelů (ostatně, ty také tvoří gró výstavy v RG). Jimi sice definitivně rezignoval na detail (podobně jako v počátcích tvorby „zanevřel“ na figurální elementy), ovšem ještě lépe tak mohl zachycovat harmonické prolévání jednotlivých přírodních elementů, gradovat dopady světla a zdůrazňovat hloubku prostoru.
  Hodonského, rodáka z Moravského Písku, však nefascinovala ledajaká krajina; takřka výhradně – a výhradně v plenéru – zachycoval proměny jižní Moravy, konkrétně milované Pálavy, oblastí okolo Dolních Věstonic, Pohanska a Mikulova. Často se vracel i k tématice topolů, které sám poeticky nazýval „katedrálami jižní Moravy“. Nekochal se však jen liniemi povrchů; jeho zájem často spočinul na odrazu hladiny jezera, tůně, nebo mokřiny. Ve posledních dílech už inspiraci zatajoval, většina (již takřka čistě abstraktních) děl už nese lakonickou popisku „Bez názvu“.
  „Podle mého František Hodonský představuje nejen velmi zralý způsob, kterak zacházet s krajinomalbou. Navíc jsou jeho obrazy divácky nesmírně přitažlivé. Ve své tvorbě tak sráží dva často protikladné rysy – pravdivost a nevypočítavou líbivost. Tím tak nevědomky dokládá, že v regionech často dřímají desítky zajímavých a bohužel pro vnější svět jaksi ztracených talentů,“ hodnotí Hodonského osobnost ředitel RG, akademický malíř Václav Zoubek.
  Skutečně, s jeho slovy se lze cele ztotožnit. Jen je k nim poctivé připojit i dík rodině, která nelitovala úsilí a prostředků, o dílo svého milovaného Františka pečuje a dává mu žít i po odchodu jejich tvůrce. Tím jen uzavírá kruh lásky k bližnímu svému, který z Hodonského vskutku pozoruhodných obrazů stále intenzívně sálá. Kéž by se z podobného štěstí a úcty mohlo těšit více podobně talentovaných tvůrců, jakým byl Hodonský.
Raport, 11. 2. 2003