 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 13 |
Malá síň RG
17. července–polovina září 1988
vernisáž 17. července 1988 v 10.00 h
Výřez z kresby pro „Nebojsu“, 7. března 1920
Bratři Čapkové, litografie, 1947
Josef Čapek zanechal kubismu? Jeho poslední dílo je prý, podle doslechu, rázu zcela naturalistického! A bratr Karel mu to dokonce schvaluje.
V té době vstupuje Václav Rabas do speciálky pro figurální malbu u prof. Hanuše Schwaigra.
V letech 1907–1909 uveřejňují bratři Čapkové bud společně nebo i samostatně referáty z pražských výstav.
Václav Rabas se stává v roce 1909 jednatelem Výtvarného odboru Umělecké besedy.
15. května 1910 uveřejňuje Moravsko-slezská revue referát o první výstavě omlazeného Výtvarného odboru Umělecké besedy v Thun-Salmovském paláci v Praze, podepsaný K .J. Č., šifrou, jíž používal pasluchač prvního ročníku filosofické fakulty v Praze Karel Čapek.
Výstava Výtvarného odboru Umělecké besedy.
Po delší době nečinnosti se Umělecká beseda představuje veřejnosti způsobem opravdu překvapujícím jakožto modernisovaná korporace vížící se k nejnovějším cizím směrům. Ale tato modernost je prozatím značně nevědomá, vnějšková a aplikovaná, nezasahujíc samotné jádro nazírání a smýšlení. Mladí umělci zde vystavující naučili se mnohému z moderních metod a převzali i mnoho z nejpokrokovějších názorů uměleckých, ale většinou jim schází důslednost názoru a vnější práce, vznikající z niterné jednotnosti a celosti, jakou má umělec dokonale přesvědčený a prostoupený positivním vědomím směru, jejž chce hájit. Nejhotovějším umělcem je zde bez odporu V. Rabas, malíř vážný a temný, nepochybné galerijní výchovy…
Obdobné hodnocení této výstavy přináší i referát ve 12. čísle Stopy s šifrou B. Č. (bratři Čapkové).
V referátu o výstavě českých výtvarníků v Obecním domě v Praze, v Národních Listech z 9. ledna 1918 uvádí Karel Čapek:
„Poměrně jednotlivě představuje se Umělecká beseda; ale i zde nutno vyjmouti Jareše a zčásti Rabase ze zátopy obrazů, kde rychlá, široká temperamentnost přednesu stává se snadnou rutinou, v níž se ztrácí struktura krajiny i věcnost názoru.“
7. června 1918 uveřejňuje Karel Čapek v Cestě referát o 1. výstavě Sdružení českých umělců grafiků Hollar, na níž ho zaujaly „volné a měkké kresby Rabasovy“.
S datem 21. 10. 1918 a jménem redakční rady rozesílal Josef Čapek potenciálním přispěvatelům časopisu Nebojsa cyklostylovanou žádost o spolupráci tohoto znění:
„Redakční rada: Karel Čapek, Viktor Dyk, dr. Jan Herben, J. S. Machar a podepsaný budou vydávati satirický týdeník Nebojsa, který má býti po stránce textové i obrazové výrazem a posilou národního a politického ducha českého národa právě v těchto dobách. Základní ráz listu bude ovšem aktuálně tendenční, tryskající z demokratického vědomí svobody národní i lidské; vedle toho zahrne do svého rámce dobrý humor a satiru v širším slova smyslu: tedy i satiru společenskou, lidový humor, zároveň však také krásnou prózu a poesii, pokud by mohly býti zrcadlem i kronikou doby a života. I obracíme se na Vás, vážený pane, se žádostí, abysie byl přispěvatelem tohoto nového listu. První číslo vyjde 1. listopadu 1918. Adresa redakce zatím jest Josef Čapek, malíř, Praha III, Říční ulice 11.“
Mezi pozvanými umělci nechyběl ani malíř Václav Rabas, který již v prvním ročníku uveřejnil dvě kresby a to 12. 12. a 19. 12. 1918. V druhém ročníku 8 kreseb. Ve třetím ročníku 16 kreseb a na jedné z nich ze 7. března 1920 jsou se skupinou umělců zachyceni i bratři Čapkové. Je to první kresba bratří Čapků od Václava Rabase.
Při spolupráci s Nebojsou navázal Václav Rabas užší přátelské styky hlavně s Josefem Čapkem, s ním ho spojovalo i řešení problémů výtvarných. V roce 1923 vzniká druhá kresba bratří Čapků od Václava Rabase, která svědčí o důvěrném přátelství. Podnětem k této kresbě dalo otcovství Josefa Čapka. O vzniku této kresby napsal básník Vladimír Thiele fejeton: „Václav Rabas kontra Josef Čapek“, z něhož uvádíme: „Když se roku 1923 stala u Čapků ta radostná událost, malíř Václav Rabas poslal do Lidových novin takovou případnou kresbu: Jak bratři Čapkové chovají na kolenou právě narozenou Alenku. A pod tím byl Rabasův text tak trochu kumštýřsky ironický, jak bývá u umělců rozdílného směru zvykem: Josef Čapek zanechal kubismu? Jeho poslední dílo je prý podle doslechu, rázu zcela naturalistického. A bratr Karel mu to docela schvaluje.
Tohle si přece Josef Čapek nemohl nechat líbit. Už jako otec ne, a což teprve jako umělec! I sedl bystře k bílé čtvrtce kreslíciho papíru a hbitě odpověděl Václavu Rabasovi jednak, kresbou, jednak písmem. Namaloval týž motiv, ovšem nikoli těžkou štětcovou kresbou Rabasovou, ale pěkně lehce, černou pérovkou, po čapkovsku. Na obrázku se zvěčnil otec Josef Čapek, kterak chová Alenku, bratr Karel stojí vedle, v pozadí je Alenčina maminka, paní Čapková. U nohou šťastného otce sedí pak nezbytní domácí tvorové, pejsek a kočička, a povaluje se pohozené kulturní čtivo: časopisy Život a Disk, na jejichž stránkách Josef Čapek mnohdy útočil nebo naopak zas býval napaden. Pod tím vším pak trefná odpověď:
Karel Čapek: „Povídal tady Rabas, kde že zůstal u toho dítěte kubismus?“
Josef Čapek: „No jo, ale teď je modernější infantilismus.“
Padla tedy kosa na kámen, jak říká lidové úsloví. AIe nejpozoruhodnější na tom všem je právě ta Čapkova pohotovost. Rabasův příspěvek byl otištěn 13. prosince 1923, Čapkův hned na to, 14. prosince 1923.“
Od roku 1925 se stává Rabas jedním z účastníků pátečních schůzek u Karla Čapka. Chodí sem hlavně za Josefem Čapkem. Fr. Kubka o jeho stycích s Jos. Čapkem píše: „Pak tu byl v dalším pokojíku Josef Čapek. Seděl na pohovce s Václavem Rabasem a něco si šuškali. Vždycky si něco tajně šuškali. O malování, o „Mánesu“ a „Umělecké besedě“.
V roce 1929 vystavuje Jasef Čapek poprvé s Výtvarným odborem Umělecké besedy, od roku 1929 začíná přispívat i do časopisu Umělecké besedy Život a od roku 1933 je spolu s Václavem Rabasem členem redakčního kruhu.
Roku 1933 maluje Václav Rabas prvuí velký soubor obrazů ze západních Čech, ze Žluticka a Valečska, kam je vázán nově přátelstvím s básníkem Josefem Palivcem a Helenou Palivcovou-Čapkovou, sestrou Karla a Josefa. Helena Palivcová zakoupila v roce 1934 na Žluticku haspodářství v Hrádku u Prohoře a sem za ní zajížděli oba bratři a umělečtí přátelé a pozvali k pobytu i Václava Rabase na „topoly“. V roce 1934 zde dokončil Karel Čapek román Obyčejný život, jak o tom svědčí i jeho dopis ze 13. srpna 1934: „D. O., dnes jedu na venkov, do Prohoře k švagrovi… Má adresa pro příštích pár dnů je: „Hrádek – Prohoř u Žlutic, pošta štědrá. Je odtamtud půl hodiny autem do K. Varů. Úplná samota, jen rybník, pole a lesy. Tam snad ten můj stationsšef umře klidněji.“
Václav Rabas byl na Hrádku u Prohoře hostem Palivcových v roce 1935 dvakrát vždy po 14 dnech. Zvláště ho upoutala krásná topolová alej, která se táhla od vrat hospodářství směrem ke Pšovu. Jeden obraz této aleje je také námětem známky vydané k 100. výročí narození V. Rabase.
Podle svědectví Josefa Pastory, zaznamenaného Jitkou Burešovou-Rabasovou, setkal se Václav Rabas na Hrádku i s oběma bratry Čapky. O setkání s Josefem píše: „Další neděli na svátek paní Heleny, přijel Josef Čapek. Václav Rabas předvedl svoji žeň a Josef se smál, že vyměnil krušovické červenice za rybníky.“
Na Hrádku Václav Rabas vytvořil kromě krajin také portrét Heleny Čapkové, který má v levém rohu toto věnování: „Milým přátelům H. a J. Palivcovým Václav Rabas.“ Václav Rabas vyzdobil kresbami také sbírky básní Josefa Palivce Naslouchání.
K oslavám padesátin Václava Rabase se konala v Obecním damě souborná výstava. Ta se stala podnětem pro bratry Čapky, aby se manifestačně přihlásili k Rabasovu dílu. Karel Čapek uveřejňuje v Životě medailon O Václavu Rabasovi, Josef Čapek uveřejňuje v Lidových novinách studii: Krajina Václava Rabase, 10. listopadu 1935.
„Tedy u případě Rabasově lze u celém slova smyslu mluviti o životním naplnění. Jeho krajina, toť země nazíraná sedlákem, země ve své rolnické struktuře a skladbě a v celé své drsnosti i sladkosti. Nemáme v našem krajinářství druhého, kdo by se byl k ní tak rodně a tak osudově sklonil, kdo by byl tak cele v její ornici, v jejích lánech a cestách, kdo by byl tak plně z ní a v ní doma.
Rabas postavil své krajinářství na své rodné krajině; není krajinářským výletníkem; ta země, kterou maluje, je krajinou jeho dětství i mužství a bezprostředním dějištěm života, kterým v ní, nejen jako krajinář, ale sám sedlák, rodově a osudově žije. Zná ji, cítí ji, ba více, z ní zrozen, nosí ji v sobě. Odtud jeho podivuhodný smysl pro její tvář, její nejvlastnější podobu, složenou ne z nahodilých a míjivých nálad, ale z věků rolnické práce. Ta je nejhlavnějším námětem jeho obrazů a taká jejich charakterem; její podoba je utvořena z polí, jež odívají její prastarou kostru, probíhajíce v návalech a rozlohách nahoru a dozadu k horizontu, plníce ji rys k rysu, zaznamenávajíce ji v celé její plastické tvářnosti.“
Josef Čapek, Lidové noviny 10. listopadu 1935
„A pak, Rabas nemaluje vlastně krajinu, Rabas maluje samá pole. Pravda, česká krajina je typicky udělána ze šachovnice políček a lánů; ale u žádného malíře nejsou meze tak jasně mezemi pole tak výrazná, s plností přímo katastrální strychy a korci pole jako na plátnech Rabasových. Vsadil bych se, že ani o píď nepohne hraničníkem žádného pole, i kdyby jen proto, že by potřeboval zvětšit nebo zmenšit jeho barevnou plochu; žádná hra světla nebo vzduchu nesetře a nezamží to zřetelné plošné vymezení, vytčené selským vlastnictvím a selskou prací. Pole vedle pole; ty čtverce a pruhy nejsou taženy štětcem malířovým, nýbrž pluhem sedlákovým. A v tom je mnoho zvláštní vážnosti a velikosti krajin Rabasových. Je v nich zákon půdy. Je v nich pathetičnost orných polí. Krajináři, jak se říká, malují přírodu; Rabas jde téměř bez výhrady za člověkem a za jeho prací, maluje krajinu, jak ji svým pluhem a svými kroky rozčlenil a utvářel člověk. Maluje ji skoro vždycky bezlidnou; člověk, který ji vytvořil, je v ní přítomen jako silný a základní mytus. Ano, jsou to mytické krajiny: cesty, po kterých nikdo nejde, obdělaná pole, slavnostní a přímá ve své opuštěnosti; něco jako duchovní mapa lidských krajin nebo vysoká a velkorysá abstrakce dělné země.“
Karel Čapek, Pole a cesty, Život XIV, 1935/36
23. března 1937 se dožil padesátin Josef Čapek. Václav Rabas přednesl na večeru pořádaném Uměleckou besedou a Klubem maderních nakladatelů Kmen v sále UB slavnostní projev, později uveřejněný v Životě pod názvem Pozdrav Jesefu Čapkovi:
„Josef Čapek je plně umělcem a básníkem v tom, v čem nám dovedl objevit a pro všechny časy zpřítomnit kus nového suěta, pokrytého prachem všednosti a zapomnění. … V tom pořádku věcí plných úskalí, ale také požehnaných zúrodnění, pozdravujeme přínos Čapkovy malby, nesoucí v sobě vůni a sytost velikonoční země, všechno koření materialistické vášně pro objekt, nových pohledů a poznání, všechnu svěžest jarních přepršek a zlatistou pastu zrání a podávající se v duchu čisté skladebnosti nové krásy uhněteny v tvar nové ražby řemeslné a dávající je nikoli pro několik málo vyvolených aristo- nebo artistokratů.“
25. 12. 1938 zemřel Karel Čapek. 4. ledna 1939 uveřejnil Václav Rabas v časopise Brázda nekrolog pod nadpisem Karlu Čapkovi na rozloučenou. Z nekrologu uvádíme jeho závěr:
„Nevím, zdali Karel Čapek se dal vědomě, programově cestou alšovské záliby u podrobnosti, nepatrnosti a všednosti, v níž obrazně nám objevoval nový svět a v níž dociloval sebevědomí a vědomí sebe v nás. Ale činil to řečí alšovsky lidovou a jadrnou i prostou, jíž hovořil a dával hovořit lidem celého světa.
Tajemství jeho krásné české řeči je v prostém faktu rodné přirozenosti a tedy pravdivosti, které mu otevřely cestu i do řady spisovatelů lidových.
Požehnaný osud pro národ, může-li být takto čten i přijímán jeden z nejharmoničtějších a nejkompletnějších zjevů moderního našeho života; úplnost rodící se jednou za sto let v rovnováze humoru i v nejvyšší vážnosti, a současně pak usmiřujícího životního tepla.
A tu jsme opět a konečně u záležitosti lidského srdce jako vykupitele, vyrovnavatele, usměrňovatele, uměleckého konání Karla Čapka, jež nemělo v civilnosti své všeobjímající lásky sobě rovného.
A tomu srdci, schladlému v bezútěšněm soumraku našich dnů připisuji to nedokonalé, co přesto se cítil povinnen říci, umělecký současník, čtenář – laik, i přítel Václav Rabas.“
S Josefem Čapkem se rozloučil Václav Rabas v roce 1945 v katalogu výstavy Josef Čapek in memoriam, která byla v Alšově síni Umělecké besedy.
„Zpráva o Čapkově smrtí v hodžně vítězství za okolností tak truchlivých, v propadlině zkázy a zhroucení gigantické říše mravního úpadku, násilí a lži, dotkla se nás zvlášť otřesně a zároveň nejbolestněji proto, že zdál se nám vždy ze všech nás nejméně fysicky připraven a povahově uzpůsoben pro zkoušku tak těžkou v plachosti styků svých s vnějším světem a v bdělé opatrnosti a čistotnosti těch styků, jež udržoval nebo v nichž se mimo své umění vyžíval.
…Přítomný cyklus obrazů Oheň půjde s námi, jako poslední dílo z jeho rukou vyšlé. Bude nám vždy odkazem, burcujícím a srdcelomným výkřikem bolesti, v níž se za nás všecky vyslovil básník a umělec v sevřených tvarech a vyčerpávajících variantách poplachu a ponížení českých srdcí ve chvíli, kdy vlast naše byla napadena a k nepoznání nepřítelem zmrzačena a zhanobena. Bude mementem lásky k vlasti, ale i hluboce lidským výrazem lásky českého umělce k domovině a ldu svého rodu.“
Po ustavení Společnosti Bratří Čapků v roce 1947 stal se V. Rabas jejím prvním předsedou. Předsedou společnosti byl do roku 1950. Pro členy společnosti vytvořil grafický list s portrétem obou bratří.
| 1. | Karel Čapek | Výlet do Spaněl | kresba | PNP | |
| 2. | Karel Čapek | Měl jsem psa a kočku, 14 listů | kresba | PNP | |
| 3. | Josef Čapek | Kolovrátkář | olej, plátno | 1913, SG | |
| 4. | Josef Čapek | Ležící akt | olej, plátno | 20. léta 20. stol., SG | |
| 5. | Josef Čapek | U vesnice | pastel, papír | 1929, GBR | |
| 6. | Josef Čapek | Sedící děvče | olej, plátno | (1935), SG | |
| 7. | Josef Čapek | Žena s košíkem | olej, plátno | 1934, GHMP | |
| 8. | Josef Čapek | Odpočívající ženy | olej, plátno | 1934, GHMP | |
| 9. | Josef Čapek | Letní den | pastel, papír | 1935, GHMP | |
| 10. | Josef Čapek | Kterak se čtou knihy, 4 listy | kresba | SG | |
| 11. | Josef Čapek | Domácí život | kresba | SG | |
| 12. | Václav Rabas | Karlovarský motiv | olej, plátno | 1935, GUKV | |
| 13. | Václav Rabas | Karlovy Vary – Vřídlo | olej, plátno | 1935, GUKV | |
| 14. | Václav Rabas | Karlovy Vary v zimě | olej, plátno | 1935, GUKV | |
| 15. | Václav Rabas | Alej topolů | olej, plátno | 1936, rub: Bažantnice, 1934 |
Katalog vydalo Okresní muzeum a galerie v Rakovníku v nákladu 300 kusů. Text katalogu napsal V. Kapoun. Povolil SKNP Praha pod č. 320006588. Vytiskly Tiskařské závody n. p. Praha, provoz 63, Slaný. Cena 2 Kčs.
