 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 4 |
výběr z malířské a sochařské tvorby
Výstavní síně RG
9. září–31. října 1999
vernisáž 9. září 1999 v 16.00 h
Výstavu uvede Dr. Jiří Davídek.
Dášenka, bronz, v. 23 cm, 1963–64
Podobizna architekta Josefa Zítka, bronz, 1986
Julie Charvátová, patinovaná sádra, v. 47 cm, 1964
Narodil se 16. 10. 1924 v Rakovníku
Studia: Odborná keramická škola v Bechyni (1942–1946), Akademie výtvarných umění v Praze, u prof. J. Laudy a prof. K. Pokorného (1946–1951).
Akademický sochař Miroslav Pangrác náleží k předním českým výtvarníkům z generace, která započala svou uměleckou dráhu v roce 1945.
Záhy dosáhl v sochařské tvorbě osobitého podání a vysokého uměleckého mistrovství. Věnuje se vesměs tvorbě figurální a portrétní. Jednou z ranějších prací, jež prokázala umělcovy mimořádné tvůrčí schopnosti, je socha symbolizující jaro novodobé české hudby na náhrobku Františka Škroupa v holandském Rotterdamu.
Sochařská díla Miroslava Pangráce vyrůstají z realistického uměleckého názoru a pojetí a spojují v sobě vysoké hodnoty výtvarné, lidské a společenské. Náměty sociálních motivů i personifikace tragických událostí jako bylo vyvraždění Lidic, dovede vyjádřit nekonvenční formou, adekvátní obsahu i myšlenkové náplni. V portrétech mistrně zachycuje nejen naprostou věrnost podoby a psychiku portrétovaného, nýbrž i jeho životní osudy a společenské poslání, jak o tom svědčí bysty K. H. Borovského v Panteonu Národního muzea, národní umělkyně herečky Otýlie Beníškové a mnoha dalších. Zvláštní zmínku zasluhují Pangrácovy dětské portréty, plné emotivní bezprostřednosti a něhy. Všechna jeho sochařská díla se vyznačují pevnou a jistou výstavbou tvaru a logickou vnitřní tektonikou. Umělec pracuje s hmotně cítěnými objemy a plně uzavřenými formami. Dík citlivému pojednání povrchu jsou však plastické tvary prosty jakékoliv tvrdosti a tváře jeho portrétů jakoby dýchaly nerovností živé pokožky. Důležitou roli tu hraje také autorův specifický smysl pro prostorovou a obrysovou kompozici, dokonalé ovládání techniky a důvěrná znalost vlastností a výrazových možností užitého materiálu.
I když se těžištěm výtvarné tvorby Miroslava Pangráce stalo dílo sochařské, neupouštěl od počátku ani od své prvotní záliby v malbě. Zde ho upoutává realita předmětného světa, který nás obklopuje. Motivy z rodného města nebo z ulic či okrajových částí Prahy mají v ranějším období spíše civilní ráz a svou barevností i přednesem dosahují někdy až expresívního výrazu a účinu. V posledních letech, kdy se malířské tvorbě věnuje se zvýšenou intenzitou, je mu hlavní tématickou látkou krajina.
Dílo, jež Miroslav Pangrác představil veřejnosti na řadě samostatných i kolektivních výstav doma i za hranicemi, a které je zastoupeno ve sbírkách pražské Národní galerie i mnoha galerií regionálních, je organickým celkem vynikající úrovně, kultivované formy a humanistické obsahové náplně. Realistickou koncepcí navazuje na pokrokové proudy novodobého klasického i moderního umění a svou osobitostí i hodnotami je již dnes významným přínosem naší soudobé výtvarné kultuře.
Vlastimil Vinter
