RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK3720
Mezinárodní sochařské sympozium
Džbán
a přírodní kámen v architektuře
Rabasova galerie Rakovník
Spongilit, s. r. o., Hředle
Konírna Martinického paláce Praha-Hradčany
10.–28. května 2000
vernisáž 10. května 2000 v 16.30 h

     V programu vystoupí zpěvačka Jana Koubková
     
     Výstava se koná pod záštitou města Rakovníka a Útvaru hlavního architekta města Prahy.




Tomáš Istler, 1998


Stanislav Hanzík, 1999


Roger Rigorth, 1999


Jiří Seifert, 1994


Václav Gatarik, 1993


Annemarie Czerwenka-Ambrozy, 1999


Karel Peřina, 1993


Aleš Hnízdil, 1998


Jaromír Blažek, 1999


Zeev Krischer, 1997


Jaroslav Urbánek, 1999


Jaroslav Urbánek, 1999


Petr Šedivý, 1998


Tomáš Rydval, 1998


Ivan Jilemnický, 1998


Wolfgang Horn, 1999


Jan Hendrych, 1993


Jaromíra Němcová, 1999


prof. Kurt Gebauer, 1999
     Mezinárodní sochařské sympózium Džbán se pořádá každoročně od roku 1992 v obci Hředle u Rakovníka.
     Sympózium se jmenuje podle opukového pohoří Džbán. Právě na práci s opukou těženou v místních lomech je zaměřeno. Džbánská opuka vyniká jedinečnou barevností a strukturou.
     Rabasova galerie v Rakovníku, která sympózium založila a stále pořádá, zve pravidelně vždy na červenec pět sochařů do Hředlí – tady jim zajistí pobyt a ve spolupráci s těžební společností Spongilit kámen, ze kterého mohou tvořit podle svého.
     Statut svobodného pracovního setkávání umělců chceme udržet i do budoucna, smyslem sympózia je totiž snaha o rehabilitaci opuky jako soochařského materiálu.
     Opuka pro svérázné nepravidelnosti a malou odolnost nepatří mezi obvyklé sochařské kameny, i když byla oblíbená hlavně ve středověku.
     Místo konání sympózia je na Rakovnicku – v regionu s typickou lidovou kulturou a významnými uměleckými tradicemi.
     Kraj kolem Hředlí proslavil svým dílem krajinář Václav Rabas. Novou tradici vytváří i „Džbán“. Díla účastníků jsou vystavena v rakovnické galerii.

Sympózia Džbán se dosud zúčastnili tito sochaři
     * Irina Motorina * Eva Springerová *
     * Stanislav Hanzík * Arnold Bartůněk *
     * Jan Gebauer * Jaroslav Šaman *
     * Jaroslav Urbánek * Tomáš Rydval *
     * Petr Šedivý * Josef Vajce * Lidia Rosiňska *
     * Jiří Seifert * Stefan Sprenker * Jiří Kačer *
     * Pavel Míka * Zeev Krischer *
     * Thomas Reifferscheid * Petr Váňa *
     * Rosemarie Martin * Václav Gatarik *
     * Václav Fiala * Jan Hendrych * Martin Zet *
     * Roger Rigorth * Karel Peřina *
     * Jaromír Blažek * Barbara Ash * Kiril Mateev *
     * Tomáš Istler * Norbert Jäger * Aleš Hnízdil *
     * Ivan Jilemnický * Jaromíra Němcová *
     * Kurt Gebauer * Čestmír Janošek *
     * Wolfgang Horn * Irmgard Kaiser-Janošek *
     * Annemarie Cerwenka-Ambrozy * Olaf Hanel *
     
Přírodní kámen – OPUKA
     Opuka je na našem území spojena s prvopočátky kamenných staveb. Jedná se o hlavní stavební a sochařský materiál středověku, který byl v té době nejdostupnější, nejlépe opracovatelný, ale i nejlevnější. Opuka se těžila příma v Praze v lomech na Petříně, Strahově a Bílé hoře, Vidouli u Jinonic, poblíž Proseka, Bohnic a Přední Kopaniny.
     Opuka tedy, pro svoji lehkost a snadnou opracovatelnost, byla v minulosti základním stavebním materiálem staré Prahy. Jsou z ní postaveny všechny románské rotundy, bazilika sv. Jiří na Pražském hradě, klášter sv. Anežky české, ale i sarkofágy Přemyslovců u sv. Víta. Krásný a historicky cenný je například dětský opukový náhrobek Přemyslovny Guty II. (+ 1207), dcery Václava II., nalezený v klášteře sv. Anežky české na Starém městě.
     Z opuky je rovněž postavena řada vesnic v místech jejího výskytu (u pohoří Džbán ve středních Čechách, např. Hředle, Mutějovice, Třeboc a jinde).
     I odtud však byla postupem času vytlačena, neboť vzhledem k nákladům na opracování a problémům s omítnutím se tvárnice a cihly jevily jako mnohem jednodušší řešení.
     Opuka, jako jediná, je charakteristická svým velmi dekorativním lomem. Vyskytuje se v barvě bílé, nažloutlé až žluté. Často bývá protkána tmavějšími žilkami sedimentů.
     Jedná se o velmi příjemný, teple působící materiál. Jeho předností před ostatními obkladovými materiály je skutečnost, že se jedná o ryze přírodní materiál.
     Tento kámen se používá především na obklady krbů, vstupních hal, reprezentačních prostor, ale i částí balkonů, fasád, na obklady chalup, stylových vináren, apod.
     Obklady z opuky jsou z přírodního ekologicky čistého materiálu, který zcela vyhovuje testu měření radioaktivity a rovněž splňuje hygienické a stavební normy pro použití v bytových interiérech.
     Čelní strana opukových obkladů bývá zpravidla upravena štípáním (rustikou), ale v nabídce jsou i hladké obklady a nesymetrické obkladové kameny.
     Pracovní postup při obkládání tímto materiálem je obdobný jako u keramických obkladů.
     Pobyt v prostředí, kde se nachází opuka s sebou přináší pocit tepla, klidu a uvolnění. Tento kámen je tedy určen pro všechny, kteří mají smysl pro zmíněné kvality a kteří zároveň touží po přírodním prostředí.
     
Rakovník a jeho okolí
Geomorfologie
     Z hlediska geomorfologického leží Rakovník v oblasti Plzeňské pahorkatiny, v celku Rakovnická pahorkatina, podcelku Kněževeská pahorkatina, okrsku Rakovnická kotlina. Východní okraj území spadá do okrsku Klíčavská pahorkatina.
     Rakovnická kotlina zaujímá střední část území okresu. Jde o sníženinu s mírně zvlněným povrchem, která je odedávna osídlená a intenzivně zemědělsky využívaná. Sousední oblasti jsou vyšší a více zalesněné – Džbán na severu a severovýchodě, Jesenicko na západě, Křivoklátsko na východě až jihu. Jen severozápadně kotliny plynule navazuje na Kryrskou pahorkatinu, na jižní výběžky Žatecka.
     Hranice Rakovnické kotliny určuje především geologický podklad budovaný málo odolnými horninami permokarbonu a terciéru, které daleko snadněji podléhaly odnosným silám – denudaci a erozi než okolní mnohem tvrdší horniny. Rakovnická kotlina tvoří tektonickou a strukturní sníženinu jihozápadně od Džbánu na permokarbonských prachovcích, jílovcích, pískovcích, arkozách a slepencích. Je charakterizovaná jednotvárným mírně zvlněným denudačním povrchem sklánějícím se od severozápadu k jihovýchodu se sníženými zarovnanými povrchy pleistocenního a staropleistocenního stáří. Jsou zde široká, rozevřená údolí a stromovitá vodní síť Rakovnického potoka a jeho přítoků. Členitější reliéf se nachází především v okrajových částech kotliny. Tvoří je antropogenní tvary hald hlubinných uhelných dolů a pískovny. Rakovnickou kotlinu přetíná od jihovýchodu k severozápadu vývojově významný pruh sedimentů třetihorní svrchnomiocenní řeky, který tvoří plošinné povrchy v nejvýznamnějších místech kotliny.
     Ve srovnání se svým okolím se Rakovnická kotlina jeví jako vcelku jednotvárný rovinatý kraj bez výraznějších terénních tvarů. Krajinné dominanty tvoří až okraje sousedních oblastí, jako je již zmíněná hrana Džbánu, lesnatý val Jesenicka nebo i Senecká hora na jihu.
     Hranice Rakovnické kotliny je obvykle výrazná a to nejen vzhledem k rozdílu nadmořské výšky, který se většinou pohybuje kolem 100 m, ale i k vegetačním poměrům, neboť oblasti sousedící s Rakovnickem jsou mnohem lesnatější.
     Terén kotliny Ize označit jako plochou pahorkatinu, místy s rozsáhlými plochými úseky. Rovinatý charakter má především pás třetihorních říčních uloženin, který se táhne ze severního okolí Rakovníka severozápadním směrem na Žatecko. Jen místy přechází mírně zvlněný terén do členitější pahorkatiny v okrajové zóně. Příkladem je okraj Kryrské pahorkatiny na severozápadě a některé polohy pod Džbánem, především okolí Krušovic, kde i v permokarbonském terénu najdeme vyšší strmé svahy (Amálie). Nápadným útvarem uvnitř kotliny je Přílepská skála (418 m), která z geomorfologického hlediska představuje skalnatý hřbetový suk, vzniklý vymodelováním odnosnými pochody na výchozu výjimečně odolných arkózových pískovců až slepenců.
     Nejnižší místo leží v nivě Rakovnického potoka na soutoku s Lišanským potokem v nadmořské výšce 310 m. Výšky v kotlině se v průměru pohybují mezi 330–400 m n. m. Na severozápadním okraji výšky plynule stoupají nad 400 m, jak ukazují koty na sever od Kněževsi, v okolí Veclova a Svojetína. Větší výšky i členitosti nabývá terén místy i v podnoží Džbánu, kde nápadně vyniká zejména Amálie (450 m) u Krušovic.
     
Geologie Rakovnické kotliny
     Z geologického hlediska je okolí Rakovníka složeno ze dvou hlavních celků a to rakovnické permokarbonské pánve a z břidličnaté proterozoické (starohorní) oblasti. Hranice mezi oběma oblastmi jde od JZ k SV a probíhá zhruba od Zavidova, přes Petrovice a Senec, poté se stáčí k severu a odtud jde podél Jalového potoka (Huřvinka) k Tyršovu koupališti. Dále se dá sledovat po levém břehu Lišanského potoka směrem k Šamotce a nad Žákovým rybníkem, pak běží mírně k JV a dále k Rudě. Průběh hranice je nerovný, což způsobuje nerovnost dna permokarbonské pánve, které je tvořeno proterozoickými (starohorními) břidlicemi. Proterozoické dno se vynořuje zpod usazenin rakovnické pánve v podobě mírného stupně, jehož vyvýšené části většinou přesahují nadmořskou výšku 500 m nad mořem. Severovýchodním směrem se povrch břidličnaté oblasti snižuje a postupně mizí výškový rozdíl mezi oběma oblastmi.
     Oblast rakovnického permokarbonu je jednotnějšího rázu a zaujímá střední část povrchu okresu. Nachází se především v Rakovnické kotlině. Tvoří ji prvohorní sedimentární (usazené) horniny. Usazeniny zde dělíme na čtyři pásma, z nichž nejspodnější tři vznikla v karbonu (v kamenouhelném období), nejsvrchnější je permského stáří. Od spodu jsou to: spodní pásmo šedé, spodní pásmo červené, svrchní pásmo šedé a svrchní pásmo červené. Převládajícími horninami pásem jsou arkosové pískovce a slepence, jemně slídnaté pískovce a lupky. Uhelné sloje jsou pouze v pásmech šedých. Ve vyšších polohách spodního šedého souvrství se nacházejí mocnější polohy žáruvzdorných lupků, které se na několika místech těží. Jednak u Lubné a Rakovníka, dále pak na Novostrašecku. Rakovnická lupková oblast obsahuje i kvalitní černé uhlí v lavicích o průměrné mocnosti 1,5 m. V místech těžby nerostných surovin jsou v terénu patrné tvary vzniklé lidskou činností, jako haldy, odvaly a nejrůznější deponie. Na některých místech již přirozeně zarůstají vegetací. Na červených vrstvách se nacházejí červené hlíny, na kterých se daří pěstovat chmel.
     Rakovnická pánev je bohatá na výskyt zkamenělin. V karbonu se vyskytují suchozemští pavoukovci, zejména zástupci rodů Prothelyphonus a Geralycosa, karbonský štír Isobuthus, dále pak otisky hmyzu a zkameněliny obojživelníků. Z rostlin jsou zde plavuně Noeggerathia, Lepidodendron (především otisky kůry), Lepidostrobus (šištice), kapradiny – otisky listů rodu Asterotheca, Pecopteris, Alethopteris a také prokřemenělé nebo zuhelnatělé kmeny rodu Psaronius a kapradosemenné rostliny Tetratnema. Ze stromových forem vznikalo černé uhlí.
     Povrch rakovnické permokarbonské pánve je zejména na sever od Rakovnického potoka pokryt nánosy třetihorních písků, štěrků i ojedinělých balvanů. Tyto staré nánosy jsou zčásti zakryty přeplavenými a svahovými hlínami, takže pouze v některých pískovnách lze sledovat bohatou usazovací činnost třetihorních vod. Plošně nejrozšířenější štěrky jsou hlavačovské. Tvoří 4–5 km široký pás o mocnosti 30–40 m, táhnoucí se od Hlavačova přes Nový Dvůr, Rovinu u Nesuchyně, Svojetín a dále na Žatecko. Jde o rezavé silně prokřemenělé štěrky a písky s vyšším obsahem železa, na spodu se silnou jílovou vrstvou až šedým jílem.
     V okolí Rakovníka vystupují pravé vápnité spraše, které směrem k západu přecházejí do nevápnitých sprašových hlín.
     Se sedimenty údolního dna úzce souvisí výskyt organických uloženin (humolitů), které zde mají povahu slatin. Největší ložisko se nachází v ZCHÚ Červená louka. Naplavené sedimenty tvoří výplně širokých údolí v nivách potoků.
     Z lomařského hlediska jsou významné žíly vyvřelin, které pronikly proterozoickými břidlicemi. Jedná se především o živcové porfyry u Lubné a Sence.