 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 7 |
Výstavní síně RG
17. dubna–1. června 2003
vernisáž 17. dubna 2003 v 16.00 h
Výstava byla zrušena.
Narodil se 1. května 1889 ve Slabcích v rodině učitele. Po středoškolských studiích v Rakovníku odešel do Prahy, aby se připravoval na dráhu profesora kreslení modelování a deskriptivní geometrie. Setkal se tu ale s bohatým kulturním děním a rozhodl se pro kariéru umělce. Poprvé se svými obrazy vystoupil na veřejnost dvacetiletý roku 1909. Jeho cesta však nebyla jednoduchá.
Počátky byly poznamenány právě ukončeným školením i jeho osobními vlohami a v mnohém předjímají rysy celého jeho budoucího díla. Je patrné, že přijal lekci doznívající secese s dekorativní organizací plochy obrazu, výrazným děleným rukopisem a expresivním koloritem. V koncepci se uplatňují literární podtexty a převažují figurální kompozice.
Tíživá hmotná situace ho nutí opustit Prahu a na léta přijmout učitelské místo v Turnově, pak v Nové Pace, znovu v Turnově a později v Mladé Boleslavi. Vrací se do venkovského prostředí podobného tomu, v němž vyrostl. Prochází důležitou životní etapou, zakládá si rodinu a vytváří si okruh přátel z místní inteligence, s nimiž sdílí společné zájmy o umění, literaturu a hudbu.
Z venkovského života těží i jako malíř. Krajina ho příliš nezajímá. O to více ho přitahují lidé, jejich práce a rodinný život, příběhy, které s nimi prožívá, zachycuje v žánrových scénách. Projevuje hluboký zájem o postižení zvláštností všedního života nižších společenských vrstev, což souviselo s dobovou oblibou socialistických myšlenek.
Přebírá tvarosloví poválečného německého a italského expresionismu, později se podílí na utváření specifického českého neoklasicismu. To už se z Kotíkovy tvorby vytrácí záměrný primitivismus, charakteristický pro první polovinu dvacátých let. Vyprávění realisticky odpozorovaných příběhů střídají dekorativněji a tradičněji koncipované symbolické obrazy ženských aktů. Tento zlom způsobila první cesta do Paříže a setkání s tehdejší Picassovou tvorbou.
Znovu se setkáváme s jevem typickým pro celé Kotíkovo dílo, schopností rychle proniknout k podstatě a přijmout nový vyjadřovací jazyk. Poučit se na práci některého z významných kolegů. Na to navazuje i neustálé rozšiřování tematického rejstříku. Od roku 1924 udržuje pravidelné styky s tehdejší metropolí moderního umění s Paříží, kam jezdí každý rok. Jsou to vždy studijní zájezdy a nezůstávají bez užitku. Maluje pestřejší paletou a pod vlivem syntetického kubismu geometricky stylizuje pouliční ruch, kavárny, parky jakoby letmo zahlédnuté. Objevuje prostředí města.
V druhé polovině dvacátých let Pravoslav Kotík umělecky a lidsky dozrává, dosud hledal zakotvení v pražských uměleckých společenstvích, značný kriticismus a nekonformita mu bránily setrvat někde nastálo. Několikrát přešel ze světově orientovaného spolku Mánes do tradičněji orientované Umělecké besedy či k programově založené Sociální skupině. Roku 1930 byl z Mánesa vyloučen a napříště vystupuje jen samostatně. Nebyla to situace jednoduchá, tehdy spolky ovládaly veškeré výstavní aktivity a většinu odborné výtvarné publicistiky. Znamenalo to tedy značné omezení možností vystavovat a konfrontovat se s ostatními výtvarníky. Z malířových zápisků a úvah je patrné, že tím dost trpěl.
Ve vlastní tvůrčí práci se tyto vnější peripetie neprojevovaly negativně, naopak pravděpodobně urychlily ustalování Kotíkova osobního stylu. Kolem roku 1930 se stává nezaměnitelnou osobností. Zabývá se poměrně širokým rejstříkem témat, maluje krajiny, zvlášť po roce 1932, kdy se definitivně usazuje v Praze nabývá pro něho krajina českého venkova zvláštní význam. Dominantní zůstává figurální kompozice, stále častěji zbavená anekdotického příběhu, typické jsou „davy“ a „zástupy“, skupiny lidských figur, které nikam nemíří a jsou zcela anonymní a není zřejmá ani jejich vnitřní souvislost.
Zajímavý proces probíhá v užívání výtvarných prostředků, kubistická lekce Kotíka dovedla k plošnému řešení obrazu, uvolnila koloristickou skladbu malby, je stále méně závislá na viděné realitě a přebírá hlavně výrazovou funkci. Uvolňuje se linie, která se stává zcela nezávislým kompozičním prvkem. Oddělením čar od barevných ploch a jejich samostatné účinkování v organizaci obrazu dospěl k nejvýznamnějšímu objevu, kterým později zasáhl do vývoje českého malířství první poloviny čtyřicátých let. Pro Kotíka je příznačné, že souběžně využívá i klasický valérový způsob malování.
Na konci třicátých let se účastnil mezinárodních výstav v Paříži a probudil zájem zdejší odborné kritiky. Roku 1939 konečně opouští učitelské zaměstnání a plně se věnuje umělecké tvorbě. Bohužel v té chvíli jeho rozlet srazí anexe Československa nacistickým Německem. Naštěstí nebyl jako většina tvůrců „zvrhlého“ moderního umění otevřeně perzekvován, byl však zbaven možnosti veřejné prezentace svých obrazů a pochopitelně byly zmařeny jeho naděje na uplatnění v zahraničí. Tíživá válečná atmosféra nachází výraz v alegoriích plných nejistoty a tísně, zároveň se však obrací k hledání jistot v důvěrně známém prostředí. Vrací se k venkovu, tentokrát viděnému očima městského člověka, který se rekreuje na letním bytě. Maluje lidi odpočívající v krajině, zachycuje zážitky z výletů rázovité postavičky venkovanů, které výletníci potkávají, nebo víceméně nezúčastněně pozorují při jejich práci. Druhým pólem se stává město, tady se setkává s tematickým okruhem, kterým se zabývá jeho syn, malíř Jan Kotík debutující ve Skupině 42.
Generační uskupení Skupina 42 studovala vztahy člověka k civilizaci, především život ve městě. V mnohém tu Kotík nacházel paralely se svojí předcházející tvorbou ve třicátých letech, pozoruhodné je, že mnozí ze skupiny se načas přiblížili i ke Kotíkovu způsobu malby v důrazu na lineární členění plochy obrazu.
Pravoslav Kotík byl velmi dobrý kreslíř a kreslil mnoho, zaznamenával si jednotlivé elementy reality, v kresbách hledal definitivní kompozici obrazů. Zachovaly se celé série studií, v nichž postupně krystalizovaly vztahy jednotlivých prvků, vlastní malbu na plátně už prováděl načisto, někdy však v několika variantách. V poválečném období nezávislost na viděné realitě stoupá, převládají kaligrafické znaky a grafické automatismy. Po polovině šedesátých let vstupuje Kotíkova tvorba do nefigurativního období. Probíhalo to postupně, mizely popisné detaily, barva je pročištěná a v nových prostorových souvislostech se stala hlavním výrazovým prostředkem. Stále však se část jeho tvorby odvolávala k realitě, některé kompozice vznikaly abstrahováním z reality a některé vnášením reálných prvků do základu vytvořeného automatickými procesy.
V šedesátých letech má Kotíkovo dílo širokou publicitu, dočkal se řady výstav. Publikoval své názory, odborná kritika se mu velmi věnovala a zařadila ho na čelné místo v naší kultuře.
Zemřel 14. ledna 1970, hned potom, co ze státně-politických důvodů nastalo dlouhé období, kdy se o jeho díle mlčelo. Teprve po dvaceti letech roku 1991 bylo jeho dílo souborně prezentováno v Národní galerii v Praze a vznikl první důkladnější soupis jeho obrazů, který pořídila Marcela Pánková.
Nejdůležitější životopisná data
1889
1. května se narodil ve Slabcích u Rakovníka. Otec Bohumír Kotík (1864–1943) zde působil jako řídící učitel. Matka Jana Vávrová (1865–1944).
1907
Maturita na reálce v Rakovníku.
1908
Studuje v Praze na Uměleckoprůmyslové škole v ateliérech prof. E. Dítěte, K. V. Maška a J. Schikanedera.
1909
Vystavuje pod pseudonymem Kraus se skupinou Divocí (Topičův salon) v Praze.
1912
Ukončil studia na Uměleckoprůmyslové škole.
1913
Přijímá místo suplenta a asistenta kreslení, modelování a deskriptivy na c. k. vyšší reálce v Turnově.
1914
20. května se žení s Boženou Šrajerovou. Narodila se dcera Zuzana.
1915
Krátká vojenská služba v Praze, narodil se syn Jan.
1916
Stěhuje se s rodinou do Nové Paky; učí dál na c. k. vyšší reálce kreslení, modelování a deskriptivu. Vstupuje do SVU Mánes.
1917
Začíná se věnovat ilustraci.
1918
Stěhuje se zpět do Turnova. Učí střídavě v Praze na reálném gymnáziu a v Mladé Boleslavi.
1919
Narodila se dcera Vendulka. Těžce onemocněl tuberkulózou, z níž se léčil v Mladé Boleslavi.
1920
Odchází z Mánesa a vstupuje do výtvarného odboru Umělecké besedy.
1921
První samostatná výstava v Železném Brodě.
1922
Kotíkova rodina se stěhuje do Mladé Boleslavi, zde učí na reálce.
1923
Účastní se 60. jubilejní výstavy Umělecké besedy v Praze, vystavuje čtyřicet obrazů z let 1921–1922.
1924
Společně s M. Holým, K Holanem a K. Kotrbou vystupuje z Umělecké besedy a účastní se programového vystoupení Sociální skupiny, HO-HO-KO-KO. První cesta do Francie, kam potom zajíždí každoročně až do roku 1937.
1925
Definitivně opouští neoklasicismus. Obsahově i formálně se vzdaluje programu Sociální skupiny.
1926
Často jezdí do Prahy na schůzky s Holanem, Holým, Kotrbou a Markalousem. Navštíví ve Francii Bretaň a později Dinard, kde vznikaly slavné Picassovy obrazy koupajících se. Vrací se s desítkami kreseb. Studuje kubismus.
1927
V březnu se koná poslední výstava Holan – Holý – Kotík – Kotrba.
1928
Na podzim vstupuje do Mánesa. Vystavuje v Krasoumné jednotě v Mladé Boleslavi 151 prací z let 1926–1927.
1930
Na návrh výboru vyloučen z Mánesa „pro poškozování zájmů a cílů spolku“.
1932
Kotíkova rodina se definitivně stěhuje do Prahy: Dostává místo profesora na reálce Na Smetance.
1933
Začíná malovat scény z kaváren a ulic.
1934
Rozvod s první ženou.
1937
Svatba s Marií Plačkovou. Účastnil se Exposition Internationale v Paříži, kde získal stříbrnou medaili.
1939
Odchází do invalidního důchodu; z politických důvodů se rozvádí.
1945
Podruhé se žení s Marií Kotíkovou (Plačkovou).
1947
Stává se vedoucím střediska nové tvorby. Po sedmnácti letech se vrací do SVU Mánes.
1958
Účast na neveřejné skupinové výstavě na Univerzitě Karlově společně s L. Fárou, J. Istlerem, O. Janečkem, A. Karáskem, J. Kotíkem, M. Medkem a J. Teissigem. Maluje abstraktně.
1960
Prodělal těžký infarkt. V Mánesu v Praze má soubornou výstavu (1913–1959).
1961
Vzniká několik ojedinělých plastik.
1965
Zasloužilý umělec. V edici Nové prameny vychází jeho monografie od L. Vachtové. Vystavuje v Soběslavi, Písku a Táboře.
1969
Čestným občanem Rakovníka a Slabec.
1970
14. ledna umírá v Praze.
