 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 21 |
Charles Olivieri-Munroe (Kanada) – dirigent
21. září–21. září 2008
vernisáž 21. září 2008 v 19.00 h
Charles Olivieri-Munroe
Ludwig van Beethoven - Leonora I (předehra)
Antonín Dvořák - Česká svita D dur, op. 39 (Preludio Pastorale: Allegro Moderato, Polka: Allegretto Grazioso, Sousedská: Allegro Giusto, Romanza: Andante Con Moto, Finale. Presto)
Joseph Haydn - Symfonie č. 93 D dur (Allegro assai, Largo cantabile, Menueto, Presto ma non troppo)
V době, kdy Ludwig van Beethoven (1770–1827) zkomponoval jedno z nejdůležitějších děl celé symfonické literatury – Symfonii č. 3 „Eroicu“ – se začíná poprvé zabývat kompozicí svého jediného operního díla – opery Fidelio. O tom, že tvůrčí proces při vzniku této opery nebyl vůbec jednoduchý, svědčí Beethovenova slova, která prý řekl svému příteli a prvnímu skladatelovu životopisci Antonu Schindlerovi, když mu krátce před svou smrtí odevzdával rukopis partitury: „Ze všech mých duševních dětí mi toto způsobilo nejen největší porodní bolesti, nýbrž i největší hořkosti, proto je mi také nejmilejší a pokládám je nad jiné za hodno, aby bylo uchováno a aby ho bylo upotřebeno pro vědu o umění.“ Beethoven opatřil celou operu postupně čtyřmi mistrovskými předehrami, ovšem ani jedna z nich ho plně neuspokojila. Ze všech těchto předeher se dnes na koncertních pódiích nejčastěji setkáme se třetí z nich (Leonora III). Dnes uslyšíme první v pořadí – Leonoru I, op. 138, která sice byla komponována již v roce 1805, publikována však byla teprve po skladatelově smrti.
Ke konci 70. let 19. století prožíval Antonín Dvořák (1841–1904) poměrně šťastné období svého života. Projevovalo se to jak v osobní rovině (narození dcerušky Otylky), tak i v rovině profesní. Stal se čestným členem Hlaholu a předsedou hudebního odboru Umělecké besedy. Také v cizině výrazně stoupal zájem o jeho skladby; velkého úspěchu došla zejména Slovanská rapsodie a také skladatelova první řada Slovanských tanců. V tomto období, během dubna 1879, zkomponoval Dvořák svojí Českou suitu, op. 39, která dnes po právu patří k autorovým nejčastěji interpretovaným skladbám. Původně měl na mysli jiný tvůrčí záměr; krátce předtím započal komponovat Serenádu A dur, práci na ní však brzy přerušil a původní plán Dvořák změnil. Výsledkem je pětidílná skladba, která je přímo vzorem autorovy hudební spontánnosti, prostoty výrazu a přitom ryzí českosti. Ve třech větách autor dovedně a působivě zpracovává české tance. Naproti tomu úvodní část otvírá Preludium, které svým pohybem nad prodlevami evokuje atmosféru klidu a pohody a pozoruhodná je rovněž jemná a zasněná Romance. Dílo bylo poprvé provedeno v květnu téhož roku orchestrem Prozatímního divadla pod vedením kapelníka Adolfa Čecha.
Symfonická tvorba Josepha Haydna (1732–1809) patří k nejdůležitějším tvůrčím položkám tohoto rakouského velikána. Platí to zejména o řadě tzv. „londýnských symfonií“, které Haydn složil na objednávku houslisty a hudebního podnikatele Johanna Petra Salomona,. Podobně jako vrcholné orchestrální partitury Mozartovy jsou to díla mistrovské koncepce a uzavírá se v nich jedna epocha klasické symfonie. Haydn ve svých dílech názorně ukazuje svou dokonalou formální vytříbenost; také ve svých symfoniích se drží klasického čtyřvětého schematu s typickým pomalým úvodem a menuetem ve třetí větě. Mnohé z těchto „londýnských symfonií“ nesou ještě mimohudební názvy (S úderem kotlů, S vířením kotlů, Miracle...). První z těchto děl, které skladatel napsal na počátku roku 1791, byla Symfonie č. 93 D dur. Kompozice sklidila velký úspěch na koncertě pořádaném právě Johannem Peterem Salomonem; adagio se prý posluchačům líbilo natolik, že se muselo nadšenému publiku opakovat. V té samé sezoně se symfonie hrála ještě třikrát, hned o týden později dokonce v přítomnosti prince z Walesu.
Libor Kvasnička
Charles Olivieri-Munroe (1969)
studoval na Královské hudební konzervatoři a na Universitě v Torontu, kde studium ukončil v roce 1992 jako nejlepší student. Za pomoci 3 Chalmersových cen, které uděluje Ontario Arts Council (1992, 93, 95) pokračoval ve studiu dirigování v zahraničí, u prof. Otakara Trhlíka na Janáčkově akademii múzických umění v Brně, u Jiřího Bělohlávka a poté u Rudolfa Baumgartnera v Luzernu ve Švýcarsku. Po tomto období následovaly dva letní pobyty na L’Accademia Musicale Chigiana v Sieně, kde byli jeho učiteli Ilja Musin, Jurij Temirkanov a Myung-Whun Chung a kde získal cenu „Diploma di Merito“ pro nejlepšího dirigenta.
Mezi jeho úspěchy patří například Smetanova cena na Mezinárodních dirigentských soutěžích (1992), vítězství na Du Maurier festivalu mladých dirigentů v Kanadě (1992), ocenění na Mi-On mezinárodní soutěži dirigentů ve Vídni (1994), účast ve finále soutěže pořádané bostonským symfonickým orchestrem (1995) a ve stejném roce také v prvním ročníku soutěže L. Bernsteina, kterou pořádaly vídeňští filharmonikové. K jeho nejvýznamnějším úspěchům patří vítězství v šestém ročníku mezinárodní dirigentské soutěže „Dinu Niculescu“ v Rumunsku (1996) a ocenění od Canada Arts Council pro mladé talentované umělce (1997).
Od okamžiku, kdy začal svou kariéru v Evropě, dirigoval celou řadu vynikajících orchestrů, mezi nimiž jsou např. vídeňský Tonkünstler Orchester, Symfonický orchestr Budapešť, Český národní symfonický orchestr Státní filharmonie Brno, Symfonický orchestr Vancouver, tokijský symfonický orchestr Shinsei Nihon, Slovenskou filharmonii, Beethovenhalle Orchester Bonn, Prezidentský symfonický orchestr Ankara, či Symfonický orchestr bukurešťského rozhlasu.
V koncertní sezoně 1997–1998 se stal šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice.
V roce 2000 získal první cenu v oboru dirigování v mezinárodní soutěži „Pražské jaro“. Od sezony 2001–2002 je též šéfdirigentem Symfonického orchestru Slovenského rozhlasu v Bratislavě a hlavním hostujícím dirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava. Nadále však zůstává i šéfdirigentem Severočeské filharmonie Teplice.
Severočeská filharmonie Teplice
je jediným profesionálním symfonickým orchestrem v Ústeckém kraji. Zakládací listina a úřední schválení orchestru nese letopočet 1838. Od konce 19. století uváděl orchestr pravidelné cykly symfonické hudby v provedení nejžádanějších dirigentů a sólistů té doby. Koncertovaly zde největší osobnosti světové hudby, např. dirigenti Eugen d´Albert, Richard Strauss, klavíristé Ferruccio Busoni, Conrad Ansorge, Emil Sauer, Ernö Dohnányi, Frederic Lamond, houslisté Pablo de Sarasate, Eugéne Ysaye, Bronislav Hubermann, Fritz Kreisler, Alexander Pečnikov, Henri Marteau, violoncellisté David Popper, Julius Klengel, Hugo Becker, Anton Hekking, pěvkyně Lili Lehmannová, Ernestina Schumann-Heinkeová a mnoho dalších. V létě absolvoval orchestr okolo 150 lázeňských a 18 symfonických koncertů a v zimní sezoně cykly vážné symfonické hudby. Řídí je kromě hudebního ředitele Willeho hostující dirigenti, mezi nimi např. Siegfried Wagner, Alexander Zemlinský nebo Felix von Weingartner. Vystupovali zde i všichni velcí čeští houslisté počínaje Josefem Slavíkem a konče Janem Kubelíkem. Činnost městského orchestru skončila koncem druhé světové války v souvislosti s uzavřením městského německého divadla.
V roce 1948 vzniklo nové hudební těleso – Městský lázeňský orchestr. Postupně se zde vystřídala celá řada dirigentů, např. Miloslav Bervíd, Bohumil Berka, Martin Turnovský, Libor Pešek a Vladimír Válek. V roce 1972 přišel na místo ředitele a šéfdirigenta Jaroslav Soukup. Rozšířil početní stav orchestru, který od roku 1979 nesl název Severočeská státní filharmonie. Po listopadových událostech roku 1989 se ujal šéfdirigentského místa Jan Štván a od roku 1991 Tomáš Koutník. Pod jeho taktovkou dochází k natočení všech symfonií Franze Schuberta na 4 CD. V létě roku 1997 odchází z Teplic šéfdirigent Tomáš Koutník, nicméně období jeho působení v Teplicích je příznivci orchestru i veřejností považováno za významnou éru SČF.
Rovnocennou náhradou za odstupujícího šéfdirigenta se stává od července 1997 mladý kanadský dirigent Charles Olivieri-Munroe, přicházející ze Státní filharmonie Brno. Nová dramaturgie, srozumitelná a přístupná širokým vrstvám posluchačů, přináší naprostý zvrat v návštěvnosti abonentních koncertů. Nový šéfdirigent a SČF se vzájemně významně umělecky ovlivňují. Charles Olivieri-Munroe přivádí do Teplic řadu významných světových umělců, včetně monacké princezny, klavíristky Caroline Murat. Tato spolupráce vyvrcholila v roce 1999 koncertem v Monte Carlu za přítomnosti mnoha významných světových osobností společenského života. Na tomto koncertě, jehož výtěžek byl věnován Weizmannově nadaci, vystoupil i světově proslulý houslista Maxim Vengerov. Šéfdirigent SČF Charles Olivieri-Munroe je zván na prestižní koncertní pódia po celém světě. Diriguje přední orchestry a zdokonaluje svou dirigentskou činnost, která vyvrcholila v květnu 2000, kdy získává 1. cenu v dirigentské soutěži Pražské jaro.
Od roku 2001 Severočeská filharmonie Teplice výrazně rozšířila své zahraniční i tuzemské aktivity. Během roku 2004 absolvovali tepličtí filharmonikové 140 koncertů, z toho 52 v zahraničí. Více jak 400 000 posluchačů v Německu, Itálii, Rakousku, Španělsku, Švýcarsku, Monaku, Francii, Belgii, Dánsku, Portugalsku, Chorvatsku, Slovinsku, Maďarsku, Slovensku, Srbsku, na Maltě a dalších zemích mělo možnost seznámit se se stoupající uměleckou kvalitou orchestru. Zahraniční kritiky vyzdvihovaly především mladé obsazení orchestru, souhru a celkový umělecký dojem. Filharmonie začíná působit ve významných evropských centrech, např. v Mnichově, Berlíně, Basileji, Paříži, Valencii, Lisabonu, Bělehradě, Budapešti, Záhřebu, Ljubljani, Bordeaux, Toulous, Grenoblu, Madridu, Vallettě a dalších městech. Úspěchy v zahraničí následně přinášejí nová pozvání ke koncertní činnosti a prestiž SČF. Pravidelně též hostuje na koncertních pódiích v Praze a dalších velkých městech v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Nicméně těžištěm umělecké působnosti i nadále zůstává činnost pro město a jeho kulturu. Díky bohaté zahraniční spolupráci a díky výborným zahraničním kontaktům s agenturami může SČF zvát do své domácí dramaturgie řadu vynikajících světových umělců. Zároveň tepličtí filharmonikové nezapomínají ani na mládež a pořádají mnoho koncertů věnovaných právě jim, budoucím abonentům a posluchačům, kteří mají jedinečnou možnost poznat velký symfonický orchestr.
Severočeská filharmonie je zřizována statutárním městem Teplice a je jím zároveň pověřena pořádáním a organizačním zajištěním Hudebního festivalu Ludwiga van Beethovena, který byl založen v roce 1964. Od roku 2004 se tento festival rozšířil z původních 5 koncertů v Teplicích na současných 21 komorních i symfonických koncertů v dalších 12 městech.
Svou bohatou uměleckou činností se Severočeská filharmonie Teplice stává významnou kulturní institucí kraje, která sdružuje nejlepší profesionální umělce v regionu a která se nemalou měrou podílí na kulturním životě města Teplic a celého Ústeckého kraje.
