 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 17 |
18. listopadu–4. ledna 2009
vernisáž 18. listopadu 2008 v 16.00 h
Obličejový džbán, 1968
Matka v kuchyni, 1958
Wu-chan, 1952
Božské substance, 2001
Vodopád, 2004
Japan, 2008
Motorová pila Brueghel, 2004
Motorka, 2005
Slepice, 2005
*16. 3. 1923 v Tuchlovicích u Kladna
1943 Státní grafická škola v Praze
1944–49 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (prof. J. Kaplický, J. Novák, E. Filla)
Studijní cesty: Francie, Belgie, Rakousko, Ma?arsko, Polsko, SSSR, Čína
Od roku 1947 kreslí do několika časopisů (např. Dikobraz, Mladý Svět, Mateřídouška)
Od roku 1949 působí jako výtvarný redaktor v nakladatelství Mladá fronta, SNDK a Albatros
Od roku 1956 ilustruje a upravuje knihy, zejména pro děti (cca 150 knih)
1960–69 členem skupiny RADAR
Od roku 1964 členem satirické skupiny Polylegran
V letech 1964–83 spolupracuje s animovaným filmem a je autorem scénářů, námětů a výtvarníkem 20 filmů
Koncem 60. a začátkem 70. let spolupracuje s architekty a vytváří s přítelem D. Follem několik originálních interiérů historických hospod (např. restaurace U Dačického v Kutné Hoře) nebo prodejen (např. Mototechna)
Za svou grafickou a filmovou tvorbu získal několik ocenění u nás i ve světě
FRANTIŠEK SKÁLA
*7. 2. 1956 Praha
1971–1975 Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze, obor řezbářství
1976–1982 Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér TV a filmové grafiky
Od roku 1974 skutečným členem tajné organizace B.?K.?S.
Od roku 1985 Komturem Řádu Zelené berušky
1987–1991 členem umělecké skupiny Tvrdohlaví
Od roku 1980 se kromě volné tvorby věnuje ilustrování dětských knih (cca 20), za které získal mnohá ocenění
V roce 1991 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého spojenou s tříměsíčním pobytem v Headlands Center for the Arts u San Francisca v USA
Od roku 1992 postupně pracuje na vytváření interiérů Paláce Akropolis v Praze
Hraje a zpívá v Malém tanečním orchestru Universal Praha a skupině Finský barock
Je členem divadla Sklep a vokálně tanečního tria Tros Sketos
Jeho dílo je zastoupeno v mnoha sbírkách u nás i v zahraničí
FRANTIŠEK A. SKÁLA
*21.?7.?1984 v Praze
1999–2003 Střední uměleckoprůmyslová škola v Praze, obor řezbářství
Od roku 2003 studuje Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v sochařském atelieru prof. J. Beránka
Od roku 2000 je členem seskupení LSJ
V roce 2007 pracuje na výzdobě vstupní haly pro sportovní areál Holiday park Benice – kinetické objekty (spolu s M. Adamovským)
V roce 2006 a 2008 se účastní sochařských dílen, pořádaných při festivalu Poledník v Pacově
Hraje ve skupinách Kabela a Finský barock
Skálové po meči
František Skála starší tvrdí, že se v Čechách všichni znají, případně jsou přímo pokrevně spřízněni. Úvahu podporuje dlouhou řadou příkladů: umělců nebo osob ze současné i minulé politiky, s jejichž rodiči či potomky se potkal nebo přátelil. Sám Skála, jenž letos na jaře oslavil pětaosmdesátku, přitom stojí v počátku podobně důležité genealogické řady. Výhonky jeho rodu již třetí generací ryjí osobitou brázdu do kamenitého pole českého výtvarného umění: Syn František Skála jr. je neopominutelným solitérem generace osmdesátých let a vnuk František A. Skála patří k nejmladším talentům současného českého umění. Jak je u Skálů už po tři generace a nejen v mužské linii zvykem, všichni studovali či studují na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
Patřit k uměleckému rodu má své výhody i nevýhody. Jméno, které se stalo značkou kvality, může v některých situacích pomoci, v jiných podrazit nohy. U dětí Johanna Sebastiana Bacha nebo potomků klanu Hrušínských automaticky předpokládáme talent. Současně je podezříváme, že jsou to protekční dítka, kterým rodiče vědomě či nevědomě pomohli tam, kde jejich vlastní génius nestačil. Talent ale nejde předat jako dědictví, nepředvídatelně přeskakuje z generace na generaci. Děti přejímají to, co znají od rodičů, ale současně se proti starší generaci vymezují a neváhají dělat si vše po svém. Můžou doma okoukat techniku nebo si půjčit štětce, současně nenajdou krutějšího a všudypřítomnějšího kritika než vlastního otce. Skálové se s nástrahami dědičnosti vypořádali s grácií a vzájemným respektem, o kterém svědčí i tento katalog a výstava.
František Skála starší je mužem mnoha zájmů a talentů. Je malířem, grafikem, ilustrátorem, ale i tvůrcem animovaných filmů, kresleného humoru, sběratelem, tanečníkem a spoluautorem interiérů historických hospod. Svou uměleckou dráhu odstartoval v druhé polovině čtyřicátých let, v době, kdy byl svět plný optimismu a víry v budoucnost a pokrok. Nechtěl být salonním umělcem pendlujícím mezi ateliérem a kavárnou, za přirozené považoval najít si takové zaměstnání, kde jeho práce osloví co nejvíce lidí. Tak kreslil karikatury pro Dikobraz a další časopisy, vytvářel animované a loutkové filmy promítané po celém světě. Především však měl štěstí, že žil v době, která považovala za jeden z nejdůležitějších kulturních produktů ilustrovanou a graficky krásně upravenou knihu. Pracoval pro nakladatelství Mladá fronta, Státní nakladatelství dětské knihy a Albatros a za více jak pět dekád ilustrátorské práce po něm zbyly desítky knižních titulů převážně pro děti a mládež.
Skála sám o sobě říká, že je vlastně folklorista, a v jeho stylu skutečně ohlasy na lidovou tvorbu snadno objevíme. Jde ovšem o folklór nahlížený perspektivou moderní doby, jejíž chaos nás vede k návratu k jednoduchosti a přirozenosti. Ve Skálových ilustracích, filmech i volných malbách najdeme prvky z kramářských písní, civilismu raného Devětsilu, ale i Joana Miróa a Skupiny 42. Jeho přátelé ze skupiny Radar patřili k utopickým snílkům obdivujícím techniku a civilizační pokrok. Největším skeptikem byl mezi nimi on sám. Nakonec mu dal za pravdu i Theodor Rotrekl, klasik české sci-fi ilustrace. „Pár měsíců před smrtí mi řekl“ – vzpomíná Skála – „že slepá důvěra v techniku byla omyl.“
František Skála jr. vyrůstal v době, která mnoho důvodů k optimismu neposkytovala. V normalizační atmosféře sedmdesátých let nebylo studium na VŠUP příslibem společenského uplatnění, ale spíše možností, jak se díky svobodnému uměleckému povolání aspoň trochu vymknout z všudypřítomné kontroly. Ještě než mu bylo dvacet let, dokázal si vytvořit základ vlastního, na společenském marasmu doby nezávislého světa plného tajných spolků, autonomních pravidel i výtvarné estetiky. Jeho tvůrčí záběr je snad ještě širší než u jeho otce: kreslí, vytváří sochy a objekty, tančí, zpívá, hraje, ilustruje knihy, navrhuje a realizuje interiéry, je autorem rozsáhlého fotografického komiksu a sestrojuje absurdní hudební nástroje. Výčet zdánlivě nesourodých aktivit spojuje jednotný ideový přístup a výsledný výraz.
Materiál a záminky pro tvoření a vyprávění nalézá Skála všude kolem sebe. Vede ho přitom cit pro energii skrytou v materiálech. Objevuje krásu opotřebovaných předmětů a současně využívá dokonalosti přírodních tvarů. Dokáže využít a vzájemně kombinovat polystyren, plody exotických rostlin, kořeny, zapalovače, kosti nebo brambory. Mnohá jeho díla se proměňují v čase nebo alespoň demonstrují transformaci, kterým zvolený materiál prošel, zkoumá hranici mezi živým a mrtvým. Jeho díla vycházejí z hry na možné významy nacházené v běžných předmětech a situacích. Mnohá Skálova díla vypadají, jakoby je autor jen objevil a zázračně probudil k životu. Jeho vyprávění jsou posazena do zdobné absurdity skryté reality, ale současně nás přivádějí k vizi eticky i ekologicky lepšího světa.
František A. Skála se od dětství podílel na různých hrách, rituálech a obtížně vysvětlitelných aktivitách, které rodinu Skálových doprovázejí. Přišel velmi záhy na to, jak z různých kousků dřev, drátů a vyřazených předmětů vyrábět fantastické bytosti nebo vizionářskou architekturu v duchu svého otce. Rychle také přišel na to, že si musí najít vlastní cestu. Zkusil ji nalézt skrze materiál, nejčastěji dřevo. Řezbářství si nejprve osvojil jako řemeslo, postupně ho proměňuje ve skutečný výtvarný jazyk.
Je autorem dřevěné figurální sochy v životní velikosti, nacházející se kdesi na pomezí mezi gotikou a švankmajerovsky mnohoznačným objektem. Má schopnost využít sebemenších výrazových možností zvoleného materiálu. Nemotorná a nepojízdná plechová motorka svou zarputilou estetikou připomíná terapeutický výtvor psychotického výtvarníka nebo produkt exotického umělce, který chce za každou cenu zhmotnit předmět své touhy po civilizaci. K podobné otevřenosti se musí mnozí umělci dopracovat pracným „odnaučováním“ akademického vzdělání, Skála si tvůrčí upřímnost dokázal udržet z dětských let. Dětinský ale není. Ze dřeva vyrobená replika motorové pily vypadá jako pouhé formální cvičení. Můžeme ji ale číst i jako konceptuální paradox, pomstu dřeva na nástroji, který ho nemilosrdně proměňuje. Jako jeho otec i děd je skeptický k výstřelkům umělecké módy. Umělecký svět vnímá jako absurdní divadlo, které zobrazil v podobě galerie kombinované s kurníkem. Se svými přáteli založil tajemný spolek LSJ. Co uvedený název znamená a jaká je náplň této organizace, si Skála nechává pro sebe. Zůstávají jen propagační materiály skupiny a portréty jejích členů.
Všem třem Skálům je společná dnes zdaleka ne samozřejmá náklonnost k řemeslu, k pracným postupům, které mohou být fyzicky i časově velmi náročné. Vzniklá díla pak dokáží investovaný čas a energii zpětně vyzařovat. Tento základ podle libosti oživují karikaturou, groteskními postupy nebo dokonce sklonem k nepatetické dekorativnosti. Je jim vlastní muzikálnost, ale i tvrdohlavost a nechu? ke kompromisům. Mají respekt k přírodě, lidové tvořivosti a obrazotvornosti, přitahuje je umění neškolených autorů. Projevují smysl pro absurdní detail, dokáží ho rozvést do překvapivé monumentality. Ovšem i v drobných věcech se nutně zrcadlí ty velké. Snad proto si uchovali cosi z dětského pohledu, který i v dospělosti používají jako nejlepší nástroj k nazírání světa.
Tomáš Pospiszyl
