RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK2032
Karel Kestner, Ivo Mička
Křest knížky: O báječných lidech slovem a obrazem
Výstavní síně RG
17. ledna–17. ledna 2010
Slavnostní křest knížky 17. ledna 2010 v 16.00 h


Obálka knihy


Takhle byste nás oba – vlevo fotografa Karla Kestnera, vpravo naslouchajícího Ivo Mičku – našli v průběhu mnoha uplynulých měsíců v nové výstavní síni rakovnické Rabasovy galerie nepravidelně, zato často. Pracovní název knížky zněl „Jak jsem je poznal a fotil“ a Karel Kestner se v ní u každého z portrétovaných „báječných lidí“ naší země rozvzpomíná, jaké to tenkrát u nich bylo. O fotografovaných osobnostech se dozvíte mnoho dosud nepublikovaného, jejich oči jakoby ožívají, nudit se nebudete. (im)
     Jak se rodila naše knížka
     
     S Karlem Kestnerem jsem se poprvé potkal v roce 2000 na jeho dni D. Na vernisáži výstavy portrétů a zároveň prezentaci knihy Podoby známé i neznámé. Skvělá publikace, po právu ozdobená titulem Fotografická publikace roku v oboru tematická publikace.
     Karel si potřásal rukama jím zvěčněných osobností a já se snažil do novinářského bloku a fotografického objektivu zachytit všechno to neobyčejné dění, které zaplnilo Mansardu rakovnického Muzea T. G. M. po okraj. Malíř a vypravěč Vladimír Komárek, herečka Jana Štěpánková, malíř a grafik Jiří Anderle, kunsthistorik František Dvořák, Václav Hudeček se svými houslemi a další a další. Pěkné to bylo.
     A jak šly roky, přibyly další výstavy a koncerty, kdy jsme se často jeden druhému nachomýtli před objektivem, tedy spíš já jemu než naopak, a kazili si nechtěně ten pravý moment pro stisknutí spouště, prostě slovo dalo slovo, začali jsme o sobě vědět.
     Karel pochopitelně „nelovil“ hlavy osobností pouze takto nahodile reportážní cestou, ale dál se stativem a sadou objektivů poctivě navštěvoval ateliéry a domovy, poslední léta především středočeské, pokračoval a pokračuje ve svém nevšedním koníčku, poslání seslaném snad z pater nejvyšších.
     Někdy se dal do vyprávění, jak koho a kde fotografoval, jak to leckdy trvalo řadu let, než si mohl svoje fotografické nádobíčko u vyhlédnuté „oběti“ rozložit, jak to všechno při zaměstnání na kladenské Poldovce a za pomoci manželky a trabanta a taky štěstí a náhod praktikoval, kolik radosti mu pak přineslo, když svoji fotku viděl na titulní straně či obalu knížek, na přebalu CD, v katalozích výstav, v monografiích, třebaže často na uvedení jejího autora se už jaksi nedostalo prostoru.
     „Karle, člověče,“ to už jsme si potykali, „takovéhle známosti, tohle všechno by sis chtěl nechat pro sebe, o to by ses s námi nepodělil? To přece nemůžeš. A co ty nové dosud nikde neviděné fotky? Ty zůstanou na Slovance v šuplíku?“
     A tak když ředitel Rabasovy galerie akademický malíř Václav Zoubek nazaváhal ani na okamžik a přijal myšlenku vydání nových Podob ochotně za svou, bylo rozhodnuto. „Podoby“ číslo dvě budou a navíc každou fotku obohatí minipříběh. O portrétovaném, ale především o tom, jak fotka vznikala, o mnohdy trnité cestě k ní. Finanční pomoc přislíbil i Středočeský kraj.
     Fotky jsou, teď ještě to povídání. Karlovi se moc nechce, kdo si taky pamatuje, co bylo před třiceti a více lety, radši by trávil čas v temné komoře, ale když musíš, tak musíš. Nová výstavní síň Rabasovy galerie se tak na mnoho hodin a měsíců stane navíc improvizovaným rozhlasovým studiem. A Karel se pomalu rozvzpomíná, jeden fotografický příběh vybaví hned několik dalších, a aniž to pozoruje, neplánovaně a po troškách svěří diktafonu i životaběh vlastní. O fotografovaných osobnostech, co a jak dělají a jací že jsou doma v „civilu“, se rozpovídá rád a s chutí, ale že je to pokaždé také o něm a jeho úsilí udělat aspoň tu jednu jedinou fotku, pod kterou se bez rozpaků podepíše, to aby člověk Karlovi skoro u každého nového jména znovu připomínal.
     V posledním medailonu věnovaném fotografovi Václavu Chocholovi se svěří, jak tuze mu tu dobu úžasných lidí závidí. Jenomže když se zahledíme dnes my do postav, s nimiž se setkal Karel Kestner, s nimiž mluvil a byl, závist a obdiv je na naší straně a těžko si představit, jaká muka prožijí ti, kterým tento skromný umělec jednou svůj štafetový kolík předá. Tolika osudy významných a proslavených mistrů svého oboru dotýkaný, vždyť už jen to činí fotografa Kestnera postavou nevšední. A ještě ty fotky.
     Díky, Karle!
     Ivo Mička