 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 4 |
vitamínová smrt
24. května–8. července 2012
vernisáž 24. května 2012 v 16.00 h
3. srpna 1962 v Táboře, žije v Praze
www.romanfranta.cz
Účast na více než 120 skupinových výstavách, zrealizováno cca 60 samostatných výstav.
Rocker, rytmus a brouci
Když sledujeme práci Romana Franty v rozsahu celých dvaceti let, nacházíme v ní hned několik asociací k subkulturám jako je rock a punk. Nejen několik titulů jeho prací odkazujících k protagonistům různých proudů rockové muziky, ale také vztah k rytmu a výrazným tónům modré a červené, různé formy redukce tvarů a naopak stupňovaná ilusivnost detailu – to vše dohromady vyvolává atmosféru spojovanou s výtvarnými atributy této scény, která ráda využívala a využívá ke své vizuální výbavě jak banální, tak i státní symboly. Zejména americká a britská vlajka sehrály v dějinách populární kultury jednu z vůdčích rolí a jejich barevná skladba i traktování pak ovlivnily řadu počinů jak ve sféře grafického designu, tak v tzv. vysokém či alternativním umění.
Roman Franta zpočátku hledal v trochu jiné oblasti, a sice v systému odvozeném od gestické malby, kdy byly jeho ruce, nohy, paličky vedeny hudbou japonských bubeníků Taiko dojo. Vznikl tak cyklus dvanácti rozměrných pláten s úmyslem zprostředkovat a zároveň využít impozantní energii jejich rytmického projevu. Pokračoval souborem, který je souhrnem citací ze známých pláten historie umění. Série makroskopických detailů stála na počátku jeho rozhodnutí postupovat konceptuálně, ovšem za podpory klasické malby a spolu s dokonale předvedenou fikcí tak trochu škádlit své diváky, jelikož absolvoval akademii pasován velmistrem ilusivní malby kořeněné šmidrovskou ironií – Bedřichem Dlouhým.
Poznávacím znamením jeho práce se stal časem americký brouk, v minulosti nepřátelský symbol imperialismu a později posmívaný inventář totalitní propagandy. Roman Franta tvůrce kalkulující s kontrasty a obsahovými posuny, spojil tedy s jistou dávkou provokace tento motiv s hyperrealistickým přednesem. Už holandští mistři si rádi hráli s divákem, když na vhodné místo mistrovsky zpodobeného zátiší namalovali mouchu tak dokonale, že dodnes máme nutkání odehnat ji z plátna. Pohyblivou množinu brouků „jako živých“ se v dalších plátnech pokoušel organizovat do určitého řádu a přeladil do op-artově cítěné barevnosti.
Strukturální stavba obrazové plochy jeho představivost zcela ovládla a tak sáhl k dalším a dalším motivům z živočišné i rostlinné říše, aby je úhledným rukopisem vložil do pevnější či volnější kompoziční mřížky obrazu. V jeho podání se struktura často proměňuje v živoucí hmotu, která se nádechem jakési monstróznosti tu a tam přibližuje kvalitám různých scifi spektáklů, v nichž naši planetu ohrožuje nějaká dříve neškodná havěť.
Není to však jen malířsky vyspělý přednes, který by jej uspokojoval, fascinuje jej odhalování obsahových mutací, kterých lze dosáhnout výtvarnou stylizací a vrstvením tak banálního, leč výtvarně atraktivního motivu, jakým je mandelinka bramborová či zmražená zelenina. Lesknoucí se krovky brouků pokrývající beze zbytku celé plátno mají provokativní půvab.
I když si za okamžik uvědomíme, jakého to vlastně obdivujeme živočicha, nepřestává nás plátno přitahovat. Je to ambivalentní požitek z „krásné malby“ a vzápětí překvapující odhalení, když identifikujeme v barevném přestrojení hmyz.
Autor stále hledá další a další konceptuální schémata, v kterých by svůj emblematický motiv mohl dál udržovat při životě a neopakovat se. Brouk se objevuje v zrychleném tempu v nových a nečekaných výtvarných situacích, které nepředvádí jen schopnosti, ale také vnitřní vývoj autora, který zdánlivě nezávaznou hrou provokuje k mnoha otázkám spojeným s teorií umění a rozporuplnou společenskou realitou. Stále sofistikovanější manipulace se strukturou jej dovede k portrétům osobností z různých oblastí uměleckého světa, které se potýkali či potýkají s drogovou závislostí. Téma se dokonale sešlo s psychedelickým hemžením signálně barevných drobných tělíček, nevystupuje však do popředí čitelně a jasně, neboť Roman Franta není kritik ale pozorovatel.
Struktury řazené podle určitého předem daného principu odstartoval obraz Lovely Group z roku 1991. Seřadil na něm státní vlajky podle abecedy. Nedávno oblékl brouky do jamajských barev a vytvořil tak tematickou smyčku, která by díky jeho vitální fantazii mohla pokračovat stejným směrem ještě dlouho. Po úrazu ramene však není schopen pracovat tak, jak byl zvyklý a hledá nové metody práce, při kterých ruka zůstává ve svislé poloze. Je to vynucený návrat k začátkům, kdy také pracoval na zemi. Musí rezignovat na svůj ekvilibristický rukopis a nechává barvu roztékat, odkapávat, či naopak používá silných pastózních nánosů. Vzniká zcela odlišná materie, která mu však přináší nové, inspirující zkušenosti. Je to začátek nové etapy, která přes svůj smolný start bude mít podle prvních výsledků zcela určitě úspěšný průběh i navzdory stigmatizujícímu názvu jednoho z posledních obrazů – Nejasná budoucnost (2012).
Magdalena Juříková
