RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK110
Dagmar Junek Hamsíková – Kosmická hra
Rabasova galerie Rakovník
Nová síň pod Vysokou bránou
8. prosince 2020 – 30. ledna 2021
út – pá od 10 do 18 hodin, so a ne od 10 do 16 hodin
















     Dagmar Junek Hamsíková – Kosmická hra
     Výstava s názvem Kosmická hra představuje výběr z tvorby malířky a restaurátorky Dagmar Junek Hamsíkové, a to napříč celým jejím tvůrčím obdobím, jež vrcholí nejnovějšími realizacemi v závěru výstavy. Autorka studovala na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru prof. Zdeňka Berana a poté pokračovala ve studiu restaurování u prof. Karla Strettiho. To jí dalo základ pro ovládnutí klasických malířských technik, jež neustále zdokonalovala kromě vlastní práce také při tvorbě četných technologických rekonstrukcí těch nejvýznamnějších děl gotického nebo barokního umění v Čechách. Povolání restaurátorky jí dává potřebnou materiální svobodu k tomu, aby ve své volné tvorbě stála mimo jakékoliv chtěné trendy současného umění a aby mohla svobodně vyjadřovat své nejniternější přesvědčení o tom, „jak se věci mají“. Dagmar Junek v poslední době dochází až k jakési magii obrazu, který se stává informačním kanálem mezi člověkem – divákem a nejvyšší skutečností neboli kosmickým vědomím. Existenci takového „Zdroje“ popisují nejstarší duchovní tradice východu a v nedávné době jej do svých úvah začala zahrnovat i moderní fyzika. Autorka tyto myšlenky precizovala snahou minimalizovat při samotné tvorbě obrazu podíl vlastního ega a v poslední době používala techniku litých barev, kde hraje roli jistá náhodnost. Tuto techniku však v souladu se svými zkušenostmi s lazurní, iluzivní malbou dováděla ke stále dokonalejšímu efektu trojrozměrnosti. Její tvorba tedy stále více osciuje mezi abstrahující malbou a hyperrealistickém zachycením konkrétních předmětů či míst, přičemž hranice mezi oběma žánry je i tak mnohdy velmi tenká.
     Obsahově je tvorba Dagmar Junek pozoruhodně kompaktní, a tak bylo možno pracovat s jejími díly konceptuálně, tj. rozčlenit je do prostoru galerie ne chronologicky, nýbrž podle určitého klíče. Tím klíčem je ono autorčino vnitřní přesvědčení o existenci neměnné podstaty všech jevů, jejichž povahou je konstantní plynutí vzniku a zániku, jež je projevem neutuchající energie Vesmíru. Matérie se shlukuje a utváří prostřednictvím elementů zdánlivě pevné struktury a posléze se zase navrací do své původní podstaty. Navíc je v každé jednotce obsažen celek – celý náš poznatelný svět je zapojen do jednoho mohutného kosmického tance.
     Výstava začíná prvotními elementy, které se nejprve projevují jako barevné světlo, aby se posléze zhmotnily, přičemž je to voda, jež autorku vždy fascinovala jakožto primární prostředí pro vznik pozemského života. První část expozice je tedy věnována elementu vody, která svými fluidními vlastnostmi spoluutváří samotné obrazy. Ať jde o jemné akvarely, jejichž zemitá barevnost a struktura s prvky nahodilosti připomíná vzorek z pradávného moře obývaného nejprimitivnějšími živými organismy, nebo o hyperrealistický pohled na vodní hladinu, nazvaný lapidárně Kaluž, jehož původním významem byla pro autorku jednota oceánu, do níž se vrací každá kapka poté, co se oddělí od své podstaty. Podobně, jako se každý jedinec cítí být samostatnou jednotkou, zatímco ve skutečnosti se posléze zase vrátí k celku, z něhož vzešel. Tento návrat v těžkosti hrubé hmoty evokují „ironické úsměvy“ mírně informelních fragmentů rybích hlav ve značném stádiu rozkladu, namalované ještě za studií, představující odvrácenou stranu neustále vznikajícího života.
     K této části expozice patří také novější abstraktní obrazy nazvané Cesta k životům, vytvářené kombinovanou litou technikou, které evokují fluidní podstatu zemského jádra, jež po vychladnutí tuhne v pevnou složku Země s jejím minerálním bohatstvím a vrstvami hornin. Dále jsou sem zařazena fotoplátna smrků na hvězdném pozadí, které Dagmar Junek vytvořila počátkem 21. století jedním z prvních svých digitálních fotoaparátů. Jde o pohled v rozpixelovaném zachycení reálného okamžiku připomínající skutečnost, že se díváme na odraz dávno minulých hvězdných konstelací, jejichž světlo k nám putuje miliony let a nutí nás zamýšlet se nad relativitou času a prostoru. Fascinuje nás tak poznání, že ani fotografické zachycení skutečnosti není o nic reálnější, než výtvor fantazie umělce.
     Realistická malba v těchto intencích je metodou, s níž autorka přistupuje i ke ztvárnění těla. Vodní prostředí ji opět dovoluje hrát si s odrazy a deformacemi tvarů a barev, přičemž barvy vyjadřují podíl jednotlivých elementů, z nichž je lidské tělo složeno. Obrazy stojí tak na pomezí tvaru a abstrakce. Jde o světelné figury z cyklu Uvolněná energie, plující v prostoru, které ukazují přesah pozemské existence člověka – inteligentní bytosti, nadané možností transcendovat, vědomé si své pomíjivosti i složenosti, jež je předurčena k rozpadu buněčné struktury, a přesto k nesmrtelnosti v projevu čisté energie Zdroje.
     V centru zájmu Dagmar Junek je tedy i přes oblibu krajinomalby a abstraktní experimentální malby většinou člověk a jeho vnímání, ať už v roli pozorovaného, nebo pozorovatele. To tvoří další segment výstavy. Autorka zobrazuje člověka v různorodosti jeho podob, daných místem a kulturou, podobající se průhledné křišťálové kouli, jejíž podstata je neměnná, ale bere na sebe barvu i vizuální strukturu okolí, se kterým interferuje. Forma však pro autorku bývá spíše záminkou k zobrazení vnitřního spojení člověka s jeho podstatou. Například v obraze turecké ženy s dítětem autorka vyjádřila všeobjímající milostný výraz matky, který evokuje zdravý vnitřní vztah každého člověka k sobě samému, jak nám naznačuje jeho název Vnitřní dítě. Autorka ukazuje, jak je důležité pro harmonický život a duševní zdraví jedince o toto vnitřní dítě s láskou pečovat. V tomto případě jde o hyperrealistickou malbu, jejíž záměrně nedokončené okolní prostředí ukazuje, že spíše než portrét konkrétní ženy v její kulturní determinaci, jde o nadosobní okamžik vnitřního prožitku lásky a naplnění. Stejnou snahu autorky po zachycení vnitřního života dané osoby můžeme cítit i z jejích dalších portrétů.
     Následující cyklus fotopláten V mysli a Bez tíže zachycuje pohybující se účastníky svatebního veselí a jejich až hypnotické ponoření se do tance. Jde o záměrně přiznanou fotografii na fotoplátnech, jimiž autorka dokládá sice nemanipulovanou objektivní „realitu“, kterou přesto vnímal každý odlišně. V abstrahujících stínových postavách, ostře ozářených reflektory, dokázala autorka zachytit onen archetypální význam události změněného stavu vědomí při rituálech pravěkých lidí. V těchto obrazech vidíme pro Dagmar Junek typické zmagičtění reality.
     Finální část výstavy je pak věnována nejnovějším pracím autorky, nazvaným Místa síly, které variují autorčinu fascinaci novodobými menhiry, vztyčenými v Orlických horách, kde se údajně násobí síla neuralgických bodů planety Země, kde spolupůsobí člověk jako intuitivní bytost a vědomý zprostředkovatel těchto sil. Podobně jako figury ve vodním prostředí, i zde jsou ony stély zahaleny v mlze. Jednotlivé malby tak zachycují různé stupně hmotnosti daných objektů, až po ty zcela minimalistické. Diváka na nich fascinuje zejména bohatost a hloubka malířského provedení, spočívající v technické bravuře pastózní malby a vrstvení studených tónů lazurních barev počítající s prosvítáním jemně načervenalého podkladu.
     Tento cyklus obrazů přenáší, podle autorky, jako vodič silové pole daného místa k diváku, který před ním může spočinout a pozorovat, zda ucítí proudění vlastních neuralgických bodů svého těla v mentální rezonanci s viděným. Podle teorie psychologa Josepha Chiltona Pearce je lidský mozek jakousi mikro miniaturní replikou živé planety a každá lidská bytost v sobě nese vzorce všech myslících forem, které se během tisíců let vyvinuly. Tím navázal na moderní poznatky badatelů zabývajících se lidským mozkem, který přirovnávají k hologramu, jehož každá část obsahuje informaci o celku. Není tedy nemožné i v pouhém mentálním spojení se silovým místem – vytvořeným obrazem – vnímat pradávnou zkušenost spojení Země s Vesmírem, jako bychom se na daném místě skutečně ocitli. Podobně autorka pracuje také ve svých zatím posledních obrazech, jež jsou kombinací klasické malby s pryskyřičnou lazurou, pomocí níž vytváří 3D efekt až holografických pohledů do vesmírných prostorů, prozářených shora zmiňovanou energií Zdroje.
     Ve stejném duchu tak k nám obrazy promlouvají jako jakýsi kanál světla, prozařující naši, zatím, hmotnou skutečnost. Autorka svými obrazy vlastně mapuje různé možnosti propojení člověka s jeho podstatou s cílem vědomě zacházet se svou energií a posouvat se směrem k vyšším energetickým vibracím.
       PhDr. Magdaléna Nespěšná Hamsíková, Ph.D