 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 5 |
7. dubna–22. května 2022
vernisáž 7. dubna 2022 v 16.00 h
Xénia Hoffmeisterová svými obrazy vždy vypráví příběhy. Seskládává je z útržků vzpomínek, z faktů, představ, z nočních snů i denních snění, ale také z předtuch, obav i katastrofických vizí. Její malby i kresby jsou natolik sugestivní, že vzájemně se prorůstající vrstvy působí na první pohled jako fantasmagorické výjevy. Při bližším ohledání ale zjistíme, že se jedná o obrazy naší každodennosti – z níž nám autorka pokoutně odkrývá rub, vnitřní švy a trhliny v podšívce.
Princip prorůstání se táhne tvorbou Hoffmeisterové jako červená nit a tvoří jeden z charakteristických prvků její výtvarné quasisurreálné gramatiky.
Sama jej uvádí mikropříběhem z počátku devadesátých let, kdy nedlouho po pádu komunistického režimu šla s rodinou navštívit baronku Blanku Battaglia. „Znali jsme ji jenom z vyprávění, kdysi prý mamince mého manžela uvařila vraní polévku. Vstoupili jsme zadem do barokní zahrady ve vesnici Bratronice. Cesta byla poseta úlomky soch, obrostlá zplanělými keříky rybízů a neuvěřitelným množstvím lesních jahod. Kaple v zahradě měla sražený štít s křížem, který ležel opodál na střeše v horizontální poloze. U vstupu do rozpadajícího se zámku byly metrové pyramidy seskládané z ulit šneků, kterými se paní baronka živila. Na zemi stály fajánsové nádoby s vodou pro psy. Vstupní dveře byly dokořán, mezi nimi rostl mohutný strom, jehož koruna vrůstala oknem do prvního patra, aby ve druhém patře zase vyšla ven. Paní baronka nebyla doma. Místní říkali, že je zrovna na hřbitově a kope hrob - byla totiž hrobnice.“
Chaos, který pozvolna prorůstá řádem jako infekce tkání, plíseň dřevem, plevel záhonem, jako nehet, který se klube skrz ponožku… Prorůstání různých časových vrstev, asociací a významů, absurdity a logiky, reality a fantazie Hoffmeisterové umožňuje na ploše plátna či papíru s hravostí a humorným nadhledem simulovat situace na pomezí grotesky a hororu. Evokují obrazy se snů, které se staly skutečností – a my jen nevíme, na kterém břehu se nacházíme, jestli šlahouny představ už náhodou neprorostly naší myslí a nevytvořily houštinu vlastní reality.
Terezie Zemánková, 2022
