 | |
| RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK | 10 |
15. prosince–5. února 2023
vernisáž 15. prosince 2022 v 17.00 h
Jakub Sýkora (1984) ve své malířské tvorbě spojuje zkušenosti dvou odlišných vizuálních světů, v nichž se dlouhodobě autorsky pohybuje. Systematizovaná, racionální vizualita počítačového světa se tu potkává s intuitivní malířskou citlivostí a přirozenou hravostí. Autor rozkrývá a tematizuje samotný proces vznikání obrazu, to jak se na základě vstupních „dat“ může na plátně tvarovat a formátovat. Zajímá se o to, co všechno se může obrazem v době postinformační a digitální vlastně stát. Klade si otázky spojené se skladebností díla, stejně jako s proměnou této „skladebnosti“ v době křížení různých výrazových médií, vizuality a informatiky. Čím tato „skladebnost“ vlastně je a co všechno unese, když se zredukuje na základní nosný princip? Když se obnaží logika její vnitřní anatomie a překóduje se její funkcionalita? Autor, inspirující se jazykem vizuální komunikace, se často vyjadřuje v tematických řadách, které ve formálních posunech a variantách rozvíjejí předem zvolenou „situaci“, jež se neustále proměňuje, neboť se sama stává malíři výzvou k proměně.
Sýkorovy obrazové série se od sebe odlišují buď větším příklonem k racionální výstavbě obrazu, v níž dominuje geometrická struktura, nebo větším příklonem k malířské intuici, v níž je obraz na základě určitého metodického postupu tvarově a barevně hledán a nacházen jako předem neznámá konstelace. Vztah mezi jasně definovanou strukturou a volnou malířskou improvizací, coby svobodnou korekcí řádu, umožňuje Sýkorovi promýšlet obraz v rámci těchto dvou vytčených polarit vždy znovu a prožívat ho jako živé tvůrčí dobrodružství. Pohybuje se tak ve vztahovém poli, jehož stavební podmínky jako malíř sám definuje, vytváří a přetváří. Vzniká tu, na způsob stavební parcely, prostor pro herní tvůrčí princip, který autor naplno využívá s tím, že zároveň podle potřeby překračuje předem stanovené limity a pokračuje ve „vývoji“ obrazu i za uměle, laboratorně stanovenými hranicemi, pokud si „hledaný výraz“ o tyto přesahy sám řekne.
Odtud Sýkorovy novotvary a tvaroslovné etudy pohybující se v rozhraní přírodního řádu a technologie. Některé obrazy mohou svým vizuálním rozvrhem připomínat přírodní organické a anorganické preparáty, genetické mřížky, terénní mapy, deskové hry, jiné jako by odkazovaly na počítačové hry, grafické programy, prezentace či virtuální architektonické projekční studie. Vždy tu ale cítíme přítomnost tvůrčí malířské diverzity, která potměšile podrývá všechna závazná pravidla a principy, aby ze struktury a systému, na něž jsou pravidla navázaná, udělala obraz, aby tedy proměnila virtuální svět projekce v hmotný artefakt. S tím souvisí i specifický autorův humor, který se někdy promítne i do dadaisticky laděného názvu díla (např. Drátokaznost, 2022)
Obraz je tu vždy inscenovanou situací. Její vnitřní napětí je dáno deklarovaným rozporem mezi pravidelným systémem a jeho nečekaným narušením a přepracováním. Chyba, chybovost, je tu vnímána jako ryze „malířský“ moment oživení, jako nová vizuální hodnota, která se prolamuje do strnulosti všech technických předpokladů a normotvorných omezení. Stává se lidskou stopou, která se vymezuje vůči mašinistické logice strojově nastavené totality. Obraz je lidským projektem, a proto vždy otevřenou situací nakročenou ke změně a novým objevům. Malířská práce Jakuba Sýkory referuje o pohybu tvůrčí lidské aktivity v krajině čím dál tím více systematizovaného a soběpodobného životního prostoru, ať už je to prostor konkrétní nebo virtuální. Lze ji vnímat do jisté míry jako rezistenci vůči pohodlné životní praxi, která však na všech úrovních vytěsňuje a přemazává přirozené lidské vnímání a citlivost.
Petr Vaňous, Praha, listopad, 2022
