Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 117 Ivo Mièka Být sochaøem
Katalog vydanch publikac v roce 2000
RABASOVA GALERIE RAKOVNK10
Ivo Mièka
Být sochaøem
o životì a práci s Miroslavem Pangrácem
1 2 Nejranìjší vzpomínka Trochu historie Pangrácové Rodina Dìdeèkova dílna Tøi králové Doma Krámek pana Knotka Budu malíøem První olejové barvy V dílnì u Františka Nonfrieda První sochy Šachta 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 Paní Chudobová a Ditrichová Do Bechynì Škola Pøijíždí i Pepa Pavlíèek Boženka Sedláèková Opìt u Nonfriedù Jak jsem portrétoval Jana Rennera Smìr AVU Zkouška Praha – hledá se byt Škola Vlastní ateliér AVU Laudovy korektury Vyuèování Klauzurní práce – „Vystìhovalci“ Speciálka Další osobnosti Max Švabinský 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 Nejkrásnìjší studentská soutìž Závìr studia na Akademii Rakovnické výstavy Státnice Vojna Portrét Otýlie Beníškové Dìti Náhrobek Františka Škroupa Karel Havlíèek Borovský a Karel Èapek pro Národní muzeum v Praze Život kráèí dál Socha Gottwalda Socha T. G. Masaryka pro Rakovník Na závìr 35

Dìdeèkova dílna

     Dìdeèek byl tuze šikovný truhláø, svému øemeslu rozumìl. Také se mìl v konkurenci již zavedených firem – Novotného a Pucholda – co otáèet. Jim patøily pohøby m욝anské, zatímco on se synem vypravovali poslední rozlouèení rakovnických nejchudších, øíkalo se jim pohøby proletáøské nebo venkovské.
     A i když pozdìji už dìda nedìlal a tátovi dával dennì dvacet korun, hlavní slovo v dílnì a domì mìl a bìda, když si Mirek pùjèil jeho plavajs, jak øíkal tužce.
     Babièka vaøila, dìda jí dával peníze po korunách – v dìdovì pojetí zlatkách – a taky sám chodil nakupovat. Mirek s ním rád vyrážel na pilu ke Šmídùm pro døíví. Dìdeèka tu všichni znali a vážili si ho. Nejprve dal øeè s dìlníky. Pokouøili, probrali novinky, zanadávali na pomìry, pak si dìda vybral prkna, která pøevezl a nechal na dvoøe pod støechou vysychat.
     Taky nìkolik polí vlastnil dìdeèek a patøila mu jedna ze stodol za tehdejší chlapeckou školou (dnešní 1. ZŠ). Tady se užilo. Párovalo se tu a kluci potajmu brali provaz urèený k zavazování pytlù, vždy za nìjaký ten týden se budou pouštìt draci.
     Ještì jedna vzpomínka. Konì si Pangrácovic pùjèovali od Toužimských i s koèím. Jak zafrkali pøed domem, nebyl Mirek k udržení. Na pole jezdil rád. A nazpátek? „Modré nebe, naložená fùra, kùò Karel, já si péruju nahoøe jako král, jedeme kamsi k Antonínu, kolem mne a nade mnou zralé hrušky, staèí jen natáhnout ruku. Takovéhle to asi bude v ráji.“
     Jakýmsi koníèkem Mirkova dìdeèka bylo skupování pozùstalostí. Domluvil cenu, zavezl do stodoly a pak rozprodával zájemcùm.
     Èas od èasu a rád se pøevtìloval ve váženého souseda a m욝anostu. Mìl pøece truhláøství a pohøební ústav, kupoval pole, byl tedy nìkdo. Výdìlek sice nijaký, ale jemu staèilo, že je majitel realit. V sobotu se hodil do gala a vyfešákovaný s hùlkou obešel rakovnické hospody posedìt s váženými sousedy, to patøilo k dobrému tónu. Miloval muziku, a když mu U Korbeláøù (dnešní školský úøad) zahráli „Nikdy se nevrátí pohádka mládí“, pøilepil muzikantùm klidnì pìtku na èelo.
     Tìch hospod bývalo celkem pìt, konèíval U Èerveného raka v Brance (dnešní Artikl). To už Fanouš s Mirkem vìdìli, kde asi je, a šli za ním, aby z nìho vydolovali taky nìjakou tu korunu, a dìda se zas rád pochlubil pìknými vnuky.
     Pro Mirkova tatínka naopak kromì sváteèních chvilek strávených mezi baráèníky bylo hlavní životní náplní øemeslo. Oba kluci – Fanouš i Mirek museli po škole pomáhat. Nikdo je nenutil, nehonil, vládl tu prostì takový nepsaný zákon jít na „verkštat“, jak doma øíkávali dílnì. Nìco pøidržet, pøinést nebo odnést.
     Jednou si Mirek z odøezkù slepil malý vodní mlýnek a tatínek ho pochválil. Èasu na hraní ale zbývalo øídce. Mnohem èastìji se ozvalo: „Vem si kšandu!“
     Venku mráz, Mirek u vojky, na káøe rakev, vzadu tatínek a už se jelo – tøeba až na Olešnou.
     Jen ti tovaryši v dílnì kdyby ho nezlobili. Bývali ve vìku, který nezajímá jen práce.
     „Míèko, mᚠpos..... trièko!“ Touhle rýmovaèkou zlobili Mirka nejèastìji. Ale jinak to byli kluci dobrosrdeèní a pracovití, jak jinak.
     Pøicházívali dokonce až ze Slovenska a nejdéle zde po vyuèení pobyl nìjaký Štìpán Petro. To už se schylovalo k druhé svìtové válce. A milý Štìpán jednoho dne bez louèení zmizel a objevil se až v kvìtnových dnech v pìtaètyøicátém coby dùstojník, ovìnèen metály. Miloval Mirkovu sestøenici Tonèu, leè láska to byla jednostranná, souzeni si nebyli, a tak po èase odjel už napoøád.
     Mirkùv tatínek nedìlal jen rakve, taky bytelný nábytek, kredence. To pøišel pantáta se ženou, vybrali si nìkterý z vystavených mustrù a za mìsíc si pøijeli s žebøiòákem pro hotové dílo.
     Nìco jiného bylo, když se u dveøí a na dvoøe objevil nìkdo v èerném, aby dojednal pohøeb. To pak celý dùm musel ztichnout, kdepak se zasmát, honit se nebo jinak rošaèit a hluèet. Tatínek nasadil úèastný tón, jeho hlas byl pln soucitu.
     Obrazy plaèících žen smuteènì zahalených, obøadné pøípravy k pohøbu, i to je jedna z Mirkových vzpomínek na mládí.
     Tatínek býval vìtšinu dne v dílnì. A veèer, když už šli všichni na kutì, pøehlížel starostlivì vykonané dílo. Sem tam nìco pøerovnal, pøipravil materiál na ráno. Nebyl rychlý, zato peèlivý. Nebylo snad veèera, aby jej maminka nemusela volat. Na mamince také spoèívala veškerá výchova dìtí. Byla pøísná, ale spravedlivá. Lepanec za ucho pøiletìl døív, než ses nadál.
     Nemìla to lehké. O domácnost se sice dìlila s babièkou, jenže navíc chodila pomáhat do dílny a ještì posluhovala a prala lidem v ulici. A kluci? Prostì kluci, žádná tichá poupata.
     Ráda pøedèítala, s chutí si zazpívala, v tom mìly s tchyní nìco podobného. Té se øíkalo „matka“. A v tomhle pojmenování jako by se zrcadlila úcta k zakladatelce rodu. Babièka, to byla nevyèerpatelná pokladnice pohádek a øady rýmovaných pøíbìhù kramáøských, prostopášných, mordýøských. Mnohé z nich se vztahovaly i k Rakovníku. Škoda, že je nikdo nezapsal.
     Mirek znal skoro všechny, napøíklad tu „Když Kain zabil Ábela tou ukrutnou holí, rozlila se jeho krev po celièkém poli…“. Anebo ta „Nedaleko mìsteèka Rakovníka…“.
     Èas odvál pokraèování, možná, že se jednou objeví písnièka celá. A nebyly to jen písnièky, co babièka dìti uèila, seznámila je se Starým a Novým zákonem, se zvyky kolem Vánoc, Velikonoc, Tøí králù.
     Jo, koledy. Tøeba na Štìpána:“Koleda, koleda, Štìpáne, co to neseš ve džbánì. Nesu, nesu koledu, upad jsem s ní na ledu. Psi se na mì sbìhli, koledu mi snìdli.“
Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 156