Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 117 Ivo Mièka Být sochaøem
Katalog vydanch publikac v roce 2000
RABASOVA GALERIE RAKOVNK3
Ivo Mièka
Být sochaøem
o životì a práci s Miroslavem Pangrácem
1 2 Nejranìjší vzpomínka Trochu historie Pangrácové Rodina Dìdeèkova dílna Tøi králové Doma Krámek pana Knotka Budu malíøem První olejové barvy V dílnì u Františka Nonfrieda První sochy Šachta 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 Paní Chudobová a Ditrichová Do Bechynì Škola Pøijíždí i Pepa Pavlíèek Boženka Sedláèková Opìt u Nonfriedù Jak jsem portrétoval Jana Rennera Smìr AVU Zkouška Praha – hledá se byt Škola Vlastní ateliér AVU Laudovy korektury Vyuèování Klauzurní práce – „Vystìhovalci“ Speciálka Další osobnosti Max Švabinský 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 Nejkrásnìjší studentská soutìž Závìr studia na Akademii Rakovnické výstavy Státnice Vojna Portrét Otýlie Beníškové Dìti Náhrobek Františka Škroupa Karel Havlíèek Borovský a Karel Èapek pro Národní muzeum v Praze Život kráèí dál Socha Gottwalda Socha T. G. Masaryka pro Rakovník Na závìr 35

Život kráèí dál

     Jirka Kodym se nakonec oženil do Náchoda, vzdálil se Praze, a tak po Mirkovì vojnì nastala v ateliéru už definitivní výmìna stráží. Mirek si sem sice nechává zavést plynové topení, ale svých kamen, v nichž shoøí úplnì všechno, se nevzdává. Vždy staèí pár krabic zapomenutých sovìtskými turisty na hotelovém pokoji a milovaná kamínka se v mžiku rozžhaví a bájeènì prostor vytopí.
     Jednou sem pøišla opravdu vzácná návštìva, samotný profesor Pokorný. Rozhlédl se a hned zaznamenal model „Piety na barikádì“, který se mu na škole tolik líbil: „Kde to máte velký?“ zeptal se. „Ne, bohužel, nemám, pane profesore.“
     „To je ale škoda, to by byl krásný pomník padlým pražským barikádníkùm.“
     Byl tu pak ještì nìkolikrát, a aniž pøedem vìdìl, že se Mirek také soutìže úèastnil, dal pøi žírování svùj hlas pro jeho návrh na Škroupùv pomník pro Rotterdam. Tam, jak už zaznìlo, autor pozván nebyl, pøesto se do ciziny záhy dostal, a kam jinam – do Moskvy.
     V roce 1959 se tu konala veliká výstava v mohutném výstavním pavilonu „Man鞓, nedaleko Kremlu, za úèasti umìlcù ze všech tehdejších lidovì demokratických zemí. Mirek vystavuje tøi plastiky, které v té dobì vlastní pražská Národní galerie. Na zahájení se mihl i sovìtský ministr kultury Michajlov a chtìl za každou cenu získat portrét Mirkova tatínka pro Puškinovo muzeum. To samozøejmì nešlo, Mirkovi už nepatøil, byl proto domluven druhý odlitek. Jenomže za èas milý Michajlov padl a s ním i zájem – a nejen o Mirkovu sochu. Vydìlal na tom snad jen malíø Jan Slavíèek, který vystavoval obrazy, které vlastnil, a hned na místì si vybral formou pobytu na Krymu (pochopitelnì i s manželkou) pùlku honoráøe. Obraz mu tedy nakonec zùstal a finance na Krymu prodovolenkované už vracet nemusel.
     Z Moskvy se jelo vlakem ještì do Leningradu. Ten Mirkovi uèaroval mnohem víc než „stolica“ Moskva. A co teprve veèer, když pøi tanci v hotelu Evropa objevil krásnou a okatou Táòu Banikovovou.
     Manželství v Praze pomalu ztroskotává, a tak tahle láska je i náplastí, pøichází jako na zavolanou. Zadívali se jeden do druhého, jenže ta dálka. Aby se s ní mohl vídat, je ochoten upsat duši tøeba èertu. Chce vstoupit do Svazu èeskoslovensko- sovìtského pøátelství, domnívá se, že cestování za Táòou bude snadnìjší, ale to se ukáže být málo, zatímco když za ním pøišel medailér Prádler, to bylo jiný kafe: „Mirku, co øíkáš, my tì vezmem do partaje a budeš moct za Táòou jezdit, kdy si vzpomeneš!“
     Tak se stal Mirek èlenem státostrany.
     Žádné velké štìstí mu to ale nepøineslo. Jel sem sice v létì znovu, setkali se, bydlela u tety, která právì nìkam odjela. Jak romantické, ale krátké byly leningradské dny i noci. Kouzelné mìsto nad Nìvou tu rovnìž hrálo nezastupitelnou roli a mládí, to také ještì nevyøklo poslední slovo. Je možné, že už je to ètyøicet let?
     Mirka by sem byl tedy režim pouštìl, horší to mìla Táòa – k nám nemohla. Proto, když kamarádi pøivedli jednoho dne do ateliéru k èerstvì rozvedenému Mirkovi Elenu – jak byla i Tánì podobná! – zaznìla postupnì té velké petrohradské lásce hrana.
     Elena pøišla a zùstala, vstoupila do Mirkova života už napoøád. Nejprve jako inspirace a model, pozdìji – roku 1966 – jako žena. Pøibyly i dvì dìti – Mirek (1967) a Gábinka (1972).
Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 156