Katalog vydaných publikací v roce 2000
RABASOVA GALERIE RAKOVNÍK2478
Ivo Mička
Být sochařem
o životě a práci s Miroslavem Pangrácem
1   2   Nejranější vzpomínka   Trochu historie   Pangrácové   Rodina   Dědečkova dílna   Tři králové   Doma   Krámek pana Knotka   Budu malířem   První olejové barvy   V dílně u Františka Nonfrieda   První sochy   Šachta   3   4   5   6   7   8   9   10   11   12   13   14   15   16   17   18   Paní Chudobová a Ditrichová   Do Bechyně   Škola   Přijíždí i Pepa Pavlíček   Boženka Sedláčková   Opět u Nonfriedů   Jak jsem portrétoval Jana Rennera   Směr AVU   Zkouška   Praha – hledá se byt   Škola   Vlastní ateliér   AVU   Laudovy korektury   Vyučování   Klauzurní práce – „Vystěhovalci“   Speciálka   Další osobnosti   Max Švabinský   19   20   21   22   23   24   25   26   27   28   29   30   31   32   33   34   Nejkrásnější studentská soutěž   Závěr studia na Akademii   Rakovnické výstavy   Státnice   Vojna   Portrét Otýlie Beníškové   Děti   Náhrobek Františka Škroupa   Karel Havlíček Borovský a Karel Čapek pro Národní muzeum v Praze   Život kráčí dál   Socha Gottwalda   Socha T. G. Masaryka pro Rakovník   Na závěr   35

Socha T. G. Masaryka pro Rakovník

     Abych se vrátil k práci, které si nesmírně považuju a která byla vytvořena pro Rakovník, k pomníku našeho prvního prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka.
     Osud tohoto pomníku je Rakovničanům jistě dobře znám. Byl instalován na počátku třicátých let a vytvořil jej vynikající sochař Josef Fojtík. Za Německa se jej vcelku podařilo uschovat a po válce znovu instalovat, ale minulým režimem v padesátých letech byl zničen definitivně. Počítalo se s tím, že se snad někde najde ve Fojtíkově pozůstalosti sádrový odlitek. Model byl však zničen taky. Udělat nějakou novou repliku Fojtíkovy sochy možno nebylo.
     Rakovničané se obrátili na mě, jestli bych se toho úkolu – vytvoření nového Masaryka – neujal. Samozřejmě to byla nabídka nesmírně lákavá, i když jsem měl trošičku obavy, protože ten Fojtíkův Masaryk byl opravdu jeden z nejlepších v České republice, obavy, abych se mu přiblížil.
     Sám jsem se námětem T. G. Masaryka zaměstnával už jako student a hned po válce v pětačtyřicátém jsem si vymodeloval Tomáše Garrigua Masaryka jako malou figurku kolem šedesáti centimetrů a František Nonfried mi dovolil, abych si ji vypálil. S odstupem času vidím, že tahle plastička nedosahuje potřebné sochařské kvality, ale na druhé straně je jednou z mých vůbec prvních dochovaných sochařských prací.
     Pak na Akademii u profesora Laudy, to už bylo po válce, opět jsem se vrátil k zpodobnění T. G. Masaryka a udělal jsem několik studií, ale ty zůstaly v hlíně.
     Když proto Rakovničané za mnou přišli, jestli jsem ochoten a schopen ten pomník pro Rakovník udělat, tak mi to samozřejmě polichotilo.
     Vůbec první nabídka byla už v roce 1968, to ještě žila naděje, že půjde obnovit původní pomník Fojtíkův. Srpen ale udělal za tímto záměrem na dvacet let tečku a mezitím vzal za své i sádrový model prvního Masaryka uchovávaný u potomků Josefa Fojtíka.
     Udělal jsem tedy po roce 1990 několik vlastních návrhů. Některé byly vystaveny na radnici a lidé se měli vyjádřit pro některý z nich. A přibyly další, lepší. Vždyť čím víc jsem se do tohoto tématu ponořil, čím víc jsem sehnal obrazového materiálu…
     Nakonec jsem do ateliéru pozval členy Nadace pro obnovu pomníku T. G. M. v Rakovníku, ukázal všechny návrhy a za přispění akademického malíře Václava Zoubka, který ukázal na jeden a řekl – tuhlecten – bylo rozhodnuto.
     Udělal jsem ještě Masaryka v takové té jeho čepici se štítkem, typické masarykovské, a plášti, v jakémsi polovojenském jezdeckém úboru. Tomu návrhu jsem v té době osobně fandil nejvíc. Když ale teď vidím konečnou realizaci pomníku, byla Zoubkova volba a vlastně celá Nadace ve výběru opravdu štastná a já jsem za ni Václavovi a členům komise vděčen.
     Socha vznikala za spolupráce kolegy sochaře Františka Radvana v jeho velikém ateliéru a za jeho fyzického a kumštýřského přispění. Málokdo si umí představit ty metráky hlíny a sádry ručně vytahané až někam do nebe.
     Členové Nadace přijížděli na korektury, fotilo se i natáčelo pro rakovnickou kabelovou televizi.
     V devadesátém roce jsme se domlouvali poprvé, několik let trvaly návrhy a pak byl v roce 1997 na podzim slavnostně v Čermákových sadech odhalen.
     Modely vznikaly ve velkém i malém ateliéru a poté, co byl vybrán nejlepší, i když, jak už jsem prozradil, jsem tajně doufal, že si vyberou toho s čapkou, jsem nechal modýlek u štukatéra několikrát odlít do sádry. To pro všechny případy, kdyby se rozbil, aby byl po ruce náhradní. Sošku jsem odnesl k Františku Radvanovi do ateliéru. Nějakou hlínu tam měl a další jsme sháněli po Praze a vynosili po těch schodech, který jsou nekonečný. On ten ateliér má v sedmém patře a výtahy v tom starém činžáku pochopitelně chybí.
     František Radvan rovněž disponuje takzvaným zvětšovacím aparátem. Ony všechny monumentální sochy vznikají tak, že sochař udělá třetinový model a teď nastane víceméně technická záležitost, totiž že se to pantografem, jak se ten přístroj odborně nazývá, tečkovací metodou zvětšuje do konečného měřítka. V našem případě pomalu ke třem metrům. Tolik měří rakovnický Masaryk.
     Chodíval jsem k Radvanovi, jak jsme se domluvili. František třeba řekl: „Pár dní mně sem něchoď, já to nahodím, pak sem vlezeš a budeš si na tom dělat.“
     A tak to taky bylo. On je to člověk nesmírně robustní a trošku nervózní, rád říká: „Já si všechno nejradši dělám sám, když mi do toho nikdo nemluví.“ Pro řadu sochařů je ovšem spolupracovníkem k nezaplacení. Nakonec žádná velká socha se nikdy bez pomocníků neobešla, například Myslbekův svatý Václav v Praze. Říká se, že na konečný pomník už autor ani osobně nesáhl, že se to zvětšovalo podle třetinového modelu, co je na Zbraslavi, a konečnou podobu už dělali jeho pomocníci. On jen sem tam přišel a povrch pohladil svýma geniálníma rukama.
     Náš pomník byl tedy Nadací nakonec schválen. Tady bych se chtěl vůbec zmínit o zásluze Nadace obstarat na dnes tak nákladnou věc, jakou je realizace pomníku v této velikosti, peníze. Ale po revoluci bylo příznivé ovzduší a atmosféra, kdy snad každá instituce v Rakovníku, každý občan měl pocit, že musí na Masaryka nějakou korunkou přispět, a proto se onen skoro milion a půl dal dohromady. Dalo by se říct, že podobně jako kdysi Národní divadlo, vznikl i náš Masaryk díky sbírce lidí z města a vesnic kolem, díky všem. Přispěli na něj rodáci a dokonce vzdálení krajané. Rodina Ottů z Kanady, inženýr Fencl z USA a jiní a jiní. Vše nakonec završila rakovnická radnice, starostové Češok a Mánek, angažoval se tehdejší přednosta okresu Chalupecký… Chtěl jsem jen říct, že ta Nadace udělala moc a zasloužila by si sama ode mne pomník, abych ho jejím členům udělal.
     Hliněný Masaryk je nakonec odlit do sádry, což je rovněž záležitost fyzicky nesmírně namáhavá… Obrátili jsme se na štukatéra pana Macháčka, který nám s Radvanem kdysi ty pomníky odlíval, jenže bohužel, léta mu naskočila natolik, že už fyzicky Masaryka dát do sádry nebyl schopný. Pak si najednou Franta vzpomněl, že má syna, a se známým štukatérem velmi dobře pomník do sádry odlili.
     A přišla starost, kdo sochu kvalitně a cenově dostupně odlije do bronzu, protože všechny naše prestižní slévačské dílny a továrny uměleckého charakteru byly v té době už zrušeny. Například firma Bárták, Umělecká řemesla, Zukov – prostě najednou zmizely a nebyla naděje pomník téhle velikosti někde dobře a levně odlít.
     Část členů Nadace objela několik kovoliteckých dílen, pečlivě se zvažovala cena, termín, vybavení dílny a vůbec možnosti jednotlivých mistrů.
     Nakonec to byl kovolijec Dvořák. Ten mi už předtím několik věcí odlíval, a velmi dobře. Původně měl malou dílnu na Letné, pak si vystavil krásnou slévačskou dílnu za Prahou. Úkolu se nezalekl a řekl, že to za velmi schůdnou cenu pro Rakovničany odleje. Stalo se, a tak jsme se opět se členy Nadace jednoho dne u něho sjeli a spokojenost byla náramná.
     Transport sochy do Rakovníka se odehrával bez mé účasti, viděl jsem až odhalení pomníku při konečné slávě. Trošku mě napřed mrazilo, říkal jsem si pořád: „Ježíšmarjá, Pangráci, vždyť ty jsi tu sochu na tom soklu vůbec neviděl, nevíš, jak dopadne, jestli jsi to měřítko chytil pořádně …“
     Ale když rouška byla sundaná a já slyšel ten aplaus od lidí, tak ze mě všechno spadlo a zalila mě veliká radost. A když jsem se na něj podíval, a že jsem stál blízko, řekl jsem si – je to dobrý, nebude to ostuda. A s odstupem času, když se na něj podívám, tak ten pomník jakoby zraje, zdá se mi čím dál lepší. Nevím, čím to je. Buď už mi tak oči neslouží, anebo jako zraje kdekdo a kdeco, pak i ten pomník vyzrává do takové krásy. Patina už začíná být pro něj příjemná, myslím, že na závěr své sochařské kariéry jsem pro Rakovník udělal dílo, které snad mí Rakovničané budou mít rádi.