Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 117 Ivo Mièka Vzácný pøíteli, drahý Jaroušku
Katalog vydanch publikac v roce 2001
RABASOVA GALERIE RAKOVNK3
Ivo Mièka
Vzácný pøíteli, drahý Jaroušku
1 2 Pøednáška v Lidovém domì Noèní návštìva Dozvuky vystoupení Korespondence Rakovník – Praha Okupace Tøicetiletá pauza Pøátelství pokraèuje NOBELOVA CENA ZA LITERATURU Rozlouèení s básníkem Vzpomínáme – nezapomínáme! 3

Tøicetiletá pauza

     V korespondenci, jak se dochovala, následuje témìø tøicetiletá pauza. Snad jsem ji napomohl pøerušit já, když jsem se v roce 1970 po znovu vydaných „Osmi dnech“ osmìlil a na adresu Seifertovu napsal dopis, kde se pøedstavuji a prosím básníka, aby mi knížku podepsal.
     Uèinil mnohem víc, když dovnitø pøiložil krásný dopis. Od té doby mnohokrát ètený, peèlivì uschovávaný…
     Ano, uhodli jste. Co všechno jsem v minulých dnech vyházel a zpøeházel, knížka ani dopis nejsou k nalezení.
     Jaroslav Seifert se v nìm znovu rozvzpomíná na veèer strávený u nás, jak to všechno v domì vonìlo chlebem a moukou. A maminka že byla krásná a já ještì nebyl na svìtì. Vzpomíná i na nìkteré ze svých literárních pøátel v regionu – rakovnického Mejstøíka a berounského Hampla.
     Krásný dopis, dlouhý dopis… Hledám!
     Tøicet let. Co všechno se za ten èas událo s tátou a naší rodinou, co všechno si prožil a protrpìl básník?
     
     Vím, že otec celou válku zastupoval dlouhodobì nemocného øeditele Budoucnosti Josefa Klátila, který byl sice dál oficiálnì veden v èele družstva, ale do úøadu už nedocházel. Odejít na zasloužený odpoèinek kvùli Nìmcùm nemohl. V té dobì rezignovat na vedoucí postavení znamenalo, že tam nacisté usadí svého èlovìka, což pøipustit nešlo. Radìji kontroly a noèní prohlídky – bytu i družstevních prostor – než mít za krkem zavilého nácka. Cožpak by pak bylo možné jako dosud z ušetøené mouky (to už se družstevní pekárna, co tak krásnì Jaroslavu Seifertovi zavonìla pøi jeho návštìvì Rakovníka, pøestìhovala do Branky) péct chleba do rodin, odkud Nìmci nìkoho odvezli do vìzení nebo do koncentráku? Krk spoleènì s tátou v tomhle pøípadì nasazoval stateèný pekaøský mistr Vilém Žalud.
     Jednou v dobì heydrichiády mìl táta ale opravdu namále. To v Praze jako obvykle vyzvedl pøi jedné ze služebních cest ilegální èasopis V boj, aby ho pøivezl do Rakovníka. A jako obvykle se i s nebezpeènou aktovkou usadil naproti Labuti U Rozvaøilù, že si dá polívku. Nese první lžíci k puse, když se rozletìly dveøe a rázem byla celá místnost plná øvoucích gestapákù. Otec si oddechl – je to jen kontrola dokladù, ty pøece má. Až na to, že mu v pracovní knížce chybìlo povinné mìsíèní, nebo dokonce týdenní razítko o zamìstnání. Ostatním zamìstnancùm ho vydával osobnì on, sobì, jak se to stává, zapomnìl.
     „Bylo nás takových víc,“ vyprávìl po letech už s úsmìvem. „Seøadili nás a vedli ulicí do nedalekého Petschkova paláce. Lidi na chodníku byli odvážní, nìkteøí na Nìmce køièeli: –Vrazi! Kam je vedete? Na popravu?– Moc hrdinnì jsem se ale necítil, taška pálila v ruce, jenomže zbavit se jí nedalo. Snad jsem ji mìl kopnout v té hospodì pod stùl.“






Podobizny H. Mièkové a L. Mièky poèátkem 30. let 20. století.
     
     Na gestapu si høíšníky rozestavili èelem ke zdi a zjišovali, jak to s nimi je. Taška s èasopisem stála vedle tátovy nohy.
     Koneènì slyší svoje jméno. „Ja, Micka, pøitakám a otoèím se, ale to jsem nemìl dìlat. Dostal jsem ránu pìstí, až mi z nosu zaèala téct krev,“ líèil táta osudové okamžiky. Zatím ho totiž ještì nikdo nevolal, jeho jméno vyslovoval do telefonu pouze jeden z nìmeckých ouøadù, aby si ovìøil totožnost. „Ale hlavnì, že všechno bylo nakonec potvrzeno a já mohl sebrat tašku a mazat ven mezi lidi a na vlak.“
     Taky se bìhem války podaøilo nìkolik zamìstnancù zachránit od nuceného nasazení do Øíše. „Za cigarety a flašku dobrého pití se i ten nejobyèejnìjší úøedník promìnil v nepostradatelného pro chod družstva, ale i tady se muselo opatrnì, šlo o kejhák,“ svìøoval se dlouho po válce a neopomnìl s trpkým úsmìvem dodat: „Vìtšina tìchhle soudruhù, když mì po osmaètyøicátým vyhazovali, si ještì pøisadila, on je asi èlovìk od pøírody opravdu nerad vdìènej.“
     Vrame se ale ještì na moment nazpìt do èasù tìsnì pøedváleèných. V roce 1938 jsem na svìt pøišel já a o dva roky pozdìji sestra Jana. Maminka byla s námi doma, zaèala pracovat až po válce, tentokrát jako bankovní úøednice.
     Pøišel kvìten roku 1945. Táta si sedá vedle øidièe Budoucnosti a s nákladní dodávkou jedou pro osvobozené rakovnické vìznì do Ravensbrücku. Je také koneènì valnou hromadou potvrzen ve funkci øeditele. Pamatuji tu upøímnou radost, kterou pøinášela každá novì otevøená družstevní prodejna v Rakovníku, ale také v Hoøovicích, Berounì, Podboøanech èi Žatci. Jako první pováleèný místopøedseda mìstského národního výboru i jako èlen nejrùznìjších osvìtových a jiných korporací (Dìlnická akademie, Klub pøátel umìní, klub Rotary…) organizuje, schùzuje, doma jsme si ho moc neužili. „Dìlám to pøece pro naše dìti,“ omlouval stálou nepøítomnost provinile mamince. Náhlé „zlepšení“ nastalo až po únoru 1948, kdy je odejit z Budoucnosti a na jeho místo dosazen øeditel „dìlnický“. Dojíždí pak do Berouna organizovat venkovská spotøební družstva „SELPO“.
     Mohl jistì dopadnout i hùø. Jenomže výroèní uzávìrky klaply do haléøe, auto nebo chatu jsme taky nemìli, nebylo co sebrat, za co zašít. Soudruzi nás nechali žít. Pøestìhovat jsme se pochopitelnì museli do podnájmu.
     Otec ještì vede po nìkolik let úèetnictví Cihelny Huøviny a je tu dùchod. Tedy dùchod! Pomáhá v èítárnì okresní knihovny, soustøeïuje data o významných osobnostech, které se narodily nebo pùsobily na Rakovnicku. Vznikají dvì knížky: „Kulturní tváø Rakovnicka“ I a II (1976 a 1979). A èas, ten mu nevybývá dál. Jen své okøídlené rèení, kterým reagoval na pøipomínku nìkterých svých rodinných slibù – „Poèkej, v penzi…“ se zmìnilo na „Poèkej, jednou…“.
     S rozhoøèením pøijímá informaci o pøíchodu „bratrských“ vojsk v osmašedesátém, k jeho klidu nepøispìlo ani mé vyhození z redakce okresních novin Rozvoj o dva roky pozdìji. To už jsme si užívali normalizaci.
     O Jaroslavu Seifertovi se od rakovnické pøednášky v jednatøicátém po rok 1970 z literatury a novin dozvídáme následující.
     
     V letech 1931 až 1933 byl redaktorem týdeníku Pestré kvìty, do roku 1939 pùsobil v Ranních novinách, za protektorátu v Národní práci, po osvobození byl redaktorem deníku Práce (1945 až 1949), redigoval èasopis Kytice a knižnici poezie Klín. Roku 1966 byl jmenován národním umìlcem.
     V šedesátých letech je Jaroslav Seifert èinný v tehdejším vedení spisovatelského svazu.
     
     „Samozøejmì jsem uvítal obrodný proces s nesmírnou radostí,“ øíká v jednom z èetných novinových rozhovorù (RP 2. èervna 1968). „Ani nevíte, jak netrpìlivì jsem nìco podobného èekal. Asi jako každý Èechoslovák. Je pravda, že za døívìjšího režimu jsem nebyl na vysokých státních místech oblíben. To mi ovšem nevadilo, psal jsem dál a – konec koncù – vše, co jsem napsal, vyšlo. V tìch dobách jsem dostával spoustu korespondence a z každého dopisu i lístku jsem èerpal povzbuzení, protože jsem poznal, že lidé moje verše ètou, že jim nevadí, že se nelíbím nìkomu nahoøe. Byl jsem rád, že se najde tolik lidí, kterým moje poezie nìco pøináší.“
     
     V dobì Pražského jara pøedsedá rehabilitaèní komisi Svazu ès. spisovatelù. O své pocity z její èinnosti se podìlil v rozhovoru pro Rudé právo z 2. 6. 1968.
     
     „S výsledkem práce rehabilitaèní komise jsem spokojen, protože se nám podaøilo napravit øadu køivd a odstranit chyby, které se v posledních letech okolo literatury staly… Byl jsem jmenován pøedsedou komise, aèkoliv vám upøímnì øeknu, že do tìchto funkcí se nehrnu ani nemám dojem, že by mi to zvl᚝ pøíslušelo… Cítil bych se sice povolán k tomu, abych pøispìl tam, kde se jedná o odèinìní køivd, ale naprosto se necítím povolán a ani nemám chu zúèastnit se jednání, kde se jedná o postih lidí, kteøí se dopustili chyb. Zùstalo ve mnì jakési reziduum køesanských ctností a jedna z nich je nemstít se a nesoudit…“
     
     Ale doba nezadržitelnì smìøuje k 21. srpnu. Básník se pøedvídavì, s naléhavostí sobì vlastní, obrací k sovìtským vojákùm „cvièícím“ na našem území. Báseò vyšla ve zvláštním vydání Literárních listù 26. èervence 1968.
     
Víc nežli dnes snad nikdy
necítili jsme na svých dlaních
to teplo drsných rukou,
které nám pøinášely svobodu.
     
Ještì nedoznìl a ještì zní
hømot jejich unavených zbraní
a náruè lidí v našich ulicích
je otevøena dosud.
     
I slzy na tváøích, tak pravdivé,
když naše zemì pøijímala
jejich padlé, nás dosud pálí.
Ano, to vám øíkám všem!
     
A volám vášnivì a ze všech sil:
Nepromarnìte tuto lásku!
Bylo by tìžké unést zklamání
v té zemi tolikrát už zklamané.
     
     Kromì redaktorské èinnosti a angažování se v nejvyšších orgánech spisovatelských a ve vìci celého národa vyšly básníkovi do roku 1970 tyto sbírky a díla: Jablko z klína (1933), Ruce Venušiny (1936), Zpíváno do rotaèky (1936), Jaro sbohem (1937). Tato sbírka se ve svých dalších vydáních (1942, 1944, 1947) rozrùstala a promìòovala. Na smrt prvního prezidenta ÈSR T. G. Masaryka odpovìdìla knížeèka Osm dní (1937), na Mnichov sbírka Zhasnìte svìtla (1938). Za protektorátu napsal a k 120. výroèí spisovatelèina narození vydal Vìjíø Boženy Nìmcové (1940) a dvì díla inspirovaná Prahou – báseò Svìtlem odìná (1940) a sbírku Kamenný most (1944). První sbírkou po osvobození je Pøilba hlíny (1945). Vznikla spojením veršù z let 1937 až 1938 s básnìmi z protektorátu a pražského povstání a je ilustrována Václavem Rabasem. Následují Ruka a plamen (1948), Alšovým obrázkùm je vìnovaná sbírka Šel malíø chudì do svìta (1949) a Píseò o Viktorce (1950). Na Jablko z klína navazuje Maminka (1954), sbírka Chlapec a hvìzdy (1956) je inspirována malíøem Ladou. Šedesátá léta zaznamenala básníkùv nový tvùrèí rozmach: Koncert na ostrovì (1965), Halleyova kometa (1967), Odlévání zvonù (1967). Vychází i øada výborù Seifertovy poezie.
     Ve sbírkách Koncert na ostrovì, Odlévání zvonù a Halleyova kometa básník opouští písòový verš. Má pro to v jedné ze ètenáøských anket následující vysvìtlení.
     
     „Abych se pøiznal, ten nový styl mi bližší není. Celý život jsem byl pro kantilénu a to je snad vidìt i na mé práci. Potom ale pøišla nemoc. Za ta nepohyblivá léta pøemýšlení jsem dospìl k názoru, že takto nemohu pokraèovat. Když èlovìk dosáhne v nìèem rutiny, musí hledat cosi nového. Jít dál. A víte, potom ta záplava taneèních písní a textù. Zdálo se mi, že už je rýmù až dost. Musel jsem se odpoutat od formy. Urèitì jsem ztratil nìkteré ètenáøe, ale jistì jsem výmìnou získal jiné.“ (Kvìty).
     
V LN 10. 6. 1967 se k tomuto tématu navrací básník znovu.
     
     „Když poezie ve svém vývojovém procesu se pøiblíží nebezpeènì k své formální dokonalosti, musí se zastavit a zaèít jinde. Pak by to už bylo jen opakování, planá virtuozita, která sousedí pak již s kýèem. Mohu-li se ve vší skromnosti odvolat na svou vlastní zkušenost: Když jsem se pøed nedávnem po mnoha letech odmlky pokoušel o nové verše svou starou formou, nìco se ve mnì vzepøelo. Poezie už nechtìla jít se mnou – jak øíká básník Palivec. Musil jsem se pokusit o nìco jiného, abych tuto svou lásku ještì mohl pro sebe zachránit. Musil jsem zaèít jinak.“
Warning: fclose(): supplied argument is not a valid stream resource in D:\Sites\web_9333316471827453098126275\www\publ\book.php on line 156